okopl si botu a řekl "Boty stejně jednou vyhodím, narozdíl od nohou."
prostřeluje mě přímočarost
maminka se ptá, proč nepláču a jedinou odpovědí je strach
že bych utopila její boty
a naše společné čtverce v osmdesáti metrech
"Nepatří ti tu vůbec nic, dítě..." ani ty samo
táta je rozčarovaný a čeká diplomy
pošlu mu pohled z prázdnin, který vždycky prošvihne
štěstí se tu potuluje zadupané s vlasy v koberci
povrch je sázková kancelář která uklouzne
zbavena pevných bodů

podal mi ruku a představil můj stisk vlastním smyslům
zatímco jméno tiše odplulo kamsi kolem kotníků ke zbytku slušnosti
kterou vysypáváme v pytlích na odpadky /třeba ji někdo najde/
maminka se ptá na zodpovědnost a důvody, co mi nezbyly
dík nedostatečnostem, co si neomluvím
nechápe potřebu prozatimního štěstí co mi mává před nosem
prošlou bankovkou
"Nedefinuj věky..." a dospělá prý už taky jsem

a tak nesplňuju právě prototyp nejlepší holky

každý je prý dítě, dokud má mámu

* :-) *