Na nádraží,
        kde už vlaky nestavěly,
rostl akát z kolejiště – 

dřevo vtělil do čekání,
které zbylo z jízdních řádů;
mstil se vítr
            posekaný
u vrat listopadu. 

Na nádraží,
        jímž vlaky jen projížděly,
přežíval jsem – pouhý svědek
barev, které ožít chtěly
doposud jen šedé.

Chodíval jsem do čekárny – –

dveře byly oprýskané,
klika pouze zvenčí, lichá –
                       sklopil jsem ji /
pomlčkou před kvádrem ticha
           dělil vedví chlopně dveří –

z nich čet dopis, který věřil,
že se oko dočká.

Před nádražím čekal psovod – –

jeho jméno
             vyčetl jsem
z mapy města.

Říkal příběh 
           – co se nestal –
o městě a o nádražním domě;
s pečlivostí stavitele,
                       otvíraje atlas těla,              
říkal  příběh, divný –
               o mně.

 ___

Nikde stěna,
jen vzduch lomený do poschodí,
pod nábytkem
          tiše sténal
vítr ztuhlý parketami.

Tam jsem hledal azyl?

Chodby měly délku věty,
kterou, skloněn, 
           odhadl bych šíří koně,
který chodby razil.

Mluvili jsme –
             naše tváře
brala noc, 
        až zbyl jen zářez
jedněch úst – ta odrážela
v druhém, co by sama chtěla
říkat vlastním rysům, ale – –

nikde stěna pro zrcadlo
"nebyli jsme, nebudeme."

___

Rudý kámen nade dveřmi
                 svíral schránku amonita:
svíral pérko chladných hodin
natažených odpradávna –

podle nich měl dům své jméno,
které, nahlas vysloveno,
mělo délku okna.

Ze všeho,
          co prošlo oknem
nebo se jen odráželo,

z našich tváří,
              podlepených
stékající vodou deště,

vznikla koláž: obraz, známý – –

Řekl jsem ti: 
                Že ten obraz
                               bude námi,
i když odsud odejdeme –
dokaž.

___

Nožem, o krev poraněným,
                          řezal jsem se do jazyka,
abych řekl, co se říká,
když jsem procit vedle ženy
                        a znal jsem tvář
a neznal jméno.

Bylo ráno, zataženo
                    roletami očních stínů,
které náhle, na vteřinu
zprůsvitněly slabým světlem,
jako když se křísne – –

Řekla jsi mi:
              Odešli jsme.
Že tě neznám – přiznej.

 ___

 Před domem nás čekal psovod – –

na sobě měl šedý vaťák
                     prokousnutý nad předloktím;
za límec mu zatékaly vlasy,

vyprávěl nám o záplavě
                     ve škatulce od zápalek –
předpotopní řečí,

ale přesto –
tvářil se jak Důležitý, 
             jako by snad všechny zvuky
svědčily jen o něm;  

řekl nám, že 
        Možná kdesi
             cesty koně
vtlouká kovář do podkovy,
           až chvíle znějí
umíráčkem.

___

Prodleva, než mučit začne
nepřítomnost odešlého,
bývá kratší o to z něho,
co se zdálo jednoznačné.

___

V ústí cesty 
             stála voda
po kolena – –

šlo pět smyslů, 
                nesli šestý
na nosítkách z oční řasy – –
zela rána
      posolená
vším, co oko odpírá si –
                              vidět,
aby mohlo
         z nemnohého
snídat tmy, a zvracet šera
                                do dne, který 
                                zrána řídký,
vrací už jen pouhé zbytky
zlého 'včera'.

___

Jen dvě volby:
vroucí spolu, 
           vlažnou sami;

bylo pozdě?

Na střechách čas jedl hnízda
nadívaná vlaštovkami.

__

Vitráží se dívám nazpět:
cín se drolí, sklo je prasklé;
ať vzpomenu na cokoli,
objevíš se – šmouha na skle,
kterým tuším, zamlženě,
požár, jak se městem žene.