Člověk běžel. Běžel sluncem prozářenou pouští. V jeho tváři nebyl žádný výraz, nic si nepamatoval, nic si neuvědomoval. Jediné, co zůstávalo v jeho mysli byl pocit něčeho strašného, něčeho, před čím je třeba utéci. Člověk běžel. Daleko od lidí, od myšlenek, od sebe sama. Slunce pálilo, ale jeho vědomí nevnímalo varovné signály organizmu. Písek ubíhal pod nohama běžícího člověka jako čas ubíhající kolem jeho mysli a ustupoval do temnoty zapomnění. Žlutý písek ubíhal a přibíhal v nekonečném cyklu jeho vědomí. Jen žlutý, sluncem prozářený písek. Jako by v přesýpacích hodinách odtikával vteřiny lidského života.

Slunce se sklánělo nad západními dunami a nebe se zabarvovalo do ruda. Člověk běžel. Najednou si uvědomil bolestný pohled do zapadajícího Slunce. Člověk viděl. Viděl rudý západ Slunce nad zlatými písečnými dunami, do jejichž údolí se vkrádaly stíny. V jeho mysli se cosi objevilo, vzpomínka, která se nedostane na povrch, ale bolí, nebo očekávání, které jak kámen leží těžce nad lidským osudem, nebo…

Člověk běžel. Nezabýval se myšlenkami ubíhajícími jeho myslí, jen je zpovzdálí sledoval a neodvažoval se zasáhnout. Stíny se zvětšily a Slunce se dotklo okraje nejvzdálenější duny. Obzor byl rudý a přitahoval zrak běžícího člověka. Vyvolával další pocity a myšlenky. Člověk se k jedné přiblížil, ale rychle se odtáhnul jakoby zasažen bleskem. Byl překvapen, když vzpomínka vydala více ze svého tajemství.

Slunce již téměř zmizelo za obzorem a na poušť padala noc. Na Východě se objevovaly první hvězdy. Na Západě zazářila v rudém odlesku Slunečního světla Večernice. Její jasná záře pronikla člověku do vědomí a jedinou ranou prolomila hráz, skrze kterou člověk sledoval své myšlenky. Člověk si vzpomněl. Uvědomil si, kdo je, začaly se mu vybavovat události dávno minulé. Ještě se v nich nevyznal ale pomalu je začínal chápat. Trvalo mu dlouho, než se vymotal ze spleti svých nejstarších vzpomínek.

Ze západního nebe zmizela poslední stopa po rudém zapasu dne s nocí. Noc zvítězila, aby ráno opět předala svou vládu nad tímto koutem Světa dni. Člověk běžel. Nevěděl si rady s několika vjemy, které si neustále vynucovaly jeho pozornost. Nevěděl, co znamenají. Jen si vzpomínal, že je zná a že znamenají nějaké nebezpečí.

Na nekonečné černi nekonečně hlubokého Vesmíru zářilo obrovské množství hvězd. Vyslaly své světlo před milióny let, některé v této době už ani nemusely existovat. Jejich světlo si jako posel razilo svou cestu prostorem rychlostí tak velkou a přece nepatrnou vzhledem k velikosti Vesmíru. Člověk se na chvíli přestal zabývat svými myšlenkami, když tu se jeden z oněch neodbytných pocitů ozval s novou silou a člověk si uvědomil, co znamená. Člověk byl unaven. Nevěděl proč. Prozkoumal znovu všechny své myšlenky a hledal, proč by mohl být unaven. Kdesi daleko ve své paměti měl ukryt jeden ze svých příběhů, bezvýznamný jako všechny ostatní a přece… Běžel tehdy někam daleko, běžel až byl unaven, BĚŽEL. Člověk si uvědomil, že běží. Zároveň se mu do mysli vedraly i zbývající neodbytné pocity. Byl unaven, měl žízeň, cítil bolest. Ne, cítil dvě. Jedna měla jasný původ, únavou ho bolelo celé tělo. Druhá byla horší, byla, ale člověk nevěděl proč. Znovu si uvědomil, že běží.

Člověk se zastavil. Přestal běžet a na chvíli se zastavil i ve svých myšlenkách a sledoval okolí. Byla jasná noc a na nebi zářily milióny hvězd. Člověk se zahleděl na jejich krásu a jeho druhá bolest mu vehnala slzy do očí. Člověk plakal. Ocitl se velmi blízko tomu, z čeho pramenila jeho bolest. Dosud se nevrátil ke svým nejmladším vzpomínkám. Nyní mu jedna po druhé probíhala myslí a zanechávala za sebou hluboké stopy. Procházely jakoby zpřeházeně a zpřetrhaně. Člověk měl stále v podvědomí uloženo to, před čím utíkal, stále měl pocit, že by ho mohlo něco dohnat, stále měl nutkání rozběhnout se znovu. Příčina toho byla uložena někde mezi těmito vzpomínkami, byla tam, určitě tam byla. Jeho podvědomí však vědělo, že by jí neunesl a raději ji nechávalo schovanou za bariérou času. Člověk znovu pocítil obrovskou tíhu únavy a lehl si do písku.

Člověk usnul.