kapitola 8

Jakmile se rozezněl zvonek u dveří, Bořivoj si myslel, že je to zase nějaký reportér nebo novinář. Když ale uviděl děkana z fakulty, nedokázal skrýt své překvapení. Otevřel dveře a pozval ho dál. Děkan od jejich minulého setkání viditelně zestárl. Jeho husté tmavé vlasy prořídly a začaly se v nich objevovat stříbrné prameny. Také tvář měl strhanou a i pár vrásek mu přibylo. S díky přijal nabídnutý hrnek čaje a usedl proti Bořivojovi do křesla.
 "Doufám, že vás moc neruším a nevytrhuji vás od něčeho důležitého," začal poněkud nesměle. "Když jsme spolu mluvili naposledy, byl to trochu emocionální rozhovor. Máte právo se na mne hněvat, rád bych se vám ale omluvil. Bohužel se poslední dobou ukazuje, že jste tehdy měl pravdu. Ve všem." Děkan volil slova opatrně, jako by se bál, aby se Bořivoj nezalekl a rozhovor neukončil. "Naše výzkumy i měření potvrzují vaše teorie do podivuhodných detailů. Chtěl jsem vás tedy požádat, jestli byste se nevrátil zpět na váš post na fakultu. Se všemi výhodami jako předtím," dodal ještě rychle.
 "A proč, pane děkane?" usmál se na něho Bořivoj. "Čas už příliš pokročil a pokud jde o vaše svědomí, nemusíte mi nabízet tyto výhody. Nezlobím se na vás. Svůj úkol jsem splnil a zde jsem našel klid, který mi pomohl v mých posledních měsících. Vlastně jsem vám vděčný. Na fakultu se ale nevrátím. Vyřiďte, prosím, všem mé srdečné pozdravy." Děkanovi se na první pohled ulevilo, že k němu Bořivoj necítí zášť, přesto by ale byl radši, kdyby se vrátil. Nenálehal ale. Potřásl mu pravicí a rozloučili se. Bořivoj dlouho sledoval jeho auto, jak mizí v dáli, dokud se neztratilo za horizontem. A uvažoval, jak dokáže člověka změnit vidina blížícího se konce.

kapitola 9

Ten den Slunce nevyšlo. Jedna z teorií hovořila o tom, že se z bílého trpaslíka stane rudý obr a pohltí celou Sluneční soustavu. Realita se ale ukázala jiná. Zprávy v televizi běžely nonstop a informovaly o vývoji situace v různých koutech zeměkoule. Všude se lidé potýkali se zvýšeným tlakem, spousta z nich nedokázala tuto změnu ustát. Bořivoj byl jedním z nich. Již několik dní se hospodyně neobjevila, on po ní už ale netoužil. Cítil, že je konec a už není třeba nakupovat nebo uklízet pokoje. Seděl jen ve svém kolečkovém křesle před televizí a sledoval dění ve světě, až mu klesla hlava a srdce zabušilo naposledy. Televize běžela dál, jako by se nic nestalo. Ještě několik dlouhých minut.

Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch. Bůh řekl: "Ať je světlo!" - a bylo světlo.