kapitola 4

"Pane doktore, ten z osmičky se probral," ozval se ze sluchátka vzrušený hlas. Doktor Vágner to přijal se stoickým klidem. Stejně by se asi choval a tvářil v případě úmrtí pacienta - byl přece jenom lékařem už hodně dlouho a naučil se nedávat najevo svoje pocity. Uvnitř ale všechny ty příběhy na jednotlivých pokojích trochu prožíval. Proto ho tahle zpráva potěšila, i když to na něm nebylo poznat.
 "Máte bolesti, že jo?" zeptala se sestra Bořivoje, který zatínal zuby, aby neřval. "Zavolám doktora a on vám něco píchne."
 "Nikoho nevolejte," procedil přes zaťaté zuby Bořivoj. "Za chvíli to přejde."
 "Jak chcete," pokrčila sestra rameny a nechala ho být. Svěřila se ale doktorovi.
 "Nemůžeme ho nutit. Jestli proti bolesti nic nechce, tak nic nedostane." I doktor se divil, respektoval ale Bořivojovo přání.
 A Bořivoj prožíval muka. Nechápal, proč byl vrácen zpět. Z míst, kde bolest je pouze slovo, zpět na zemi. Už jako dítě měl panickou hrůzu z různých léků. Jednou při nachlazení mu maminka dala aspirin, načež během chvilky dostal epileptický záchvat. Soused byl lékař, takže než přijela sanitka, bylo už po všem a Bořivoj spal neklidným spánkem. Od té doby obcházel širokým obloukem všechny lékárny a sousedovi (přestože mu zachránil život) se vyhýbal. A to mu vydrželo až do dospělosti.
 "Dejte tu injekci pryč," zasyčel se zavřenýma očima na doktora. "Řekl jsem už sestře, že nic proti bolesti nechci."
 "Tohle vám neuškodí," namítl doktor. Když ale Bořivoj otevřel oči a on v nich viděl odhodlání neustoupit, zase injekční stříkačku schoval. "Máte tu návštěvu. Ale dám vám jen deset minut - musíte odpočívat," dodal hlasem, který nepřipouštěl námitky. Bořivoj dlouho nepřemýšlel, kdo by to mohl být. Rodinu neměl, s hodně vzdálenými příbuznými se nestýkal, takže to mohli být pouze kolegové a přátelé z fakulty.
 Doktor byl neúprosný. Po uplynutí slíbených deseti minut všechny akademiky, profesory, docenty a ostatní vědce vyhnal a nechal Bořivoje o samotě. Ten stihl převyprávět kolegům pouze malou část svého příběhu, na užaslé pohledy to však stačilo.

kapitola 5

Bořivojovi tekly po tvářích slzy dojetí - takové přivítání opravdu nečekal! Celá fakulta se ozdobila do veselých barev a večírek na uvítanou byl prostě velkolepý. Každý si s ním chtěl potřást rukou a prohodit alespoň pár slov. Sice čas od času musel zatínat zuby bolestí, snažil se to ale nedávat moc najevo a docela se mu to dařilo. Už se smířil s tím, že byl vrácen zpět, smířil se i se sníženou pohyblivostí. Po nehodě totiž ochrnul na spodní polovinu těla. Rozhodl se ale bojovat až do poslední chvíle. Léky nadále odmítal a jeho zdravotní stav se začínal pomalu lepšit. Doktoři se sice bouřili, nečinnost ale Bořivoj rázně odmítal. Při první příležitosti se nechal z nemocnice odvézt a jakmile mu bylo jen trochu lépe, ohlásil na škole svůj návrat.
 "Proč by to tak nemohlo být?"
 "Přijde mi to prostě nepravděpodobný."
 "Když si něco neumíš představit, ještě to neznamená, že to není možné."
 "A ty si umíš představit čtyřrozměrnej prostor, jak se zhroutí do třírozměrnýho?" Bořivoj odpočíval, ale nespal. Se zavřenýma očima poslouchal diskusi svých kolegů a přemýšlel, jestli bylo moudré jim říci o svém zážitku až do takových detailů. Vytvořil tím na fakultě dva tábory: první skupinka nadšeně přijala novinky, které přinesl, a byla ochotna se za jejich pravdivost i prát. Druhá početnější byla trochu zdrženlivější a opatrnější. Chtěli více důkazů než jen slova. A mezi jeho blízkými spolupracovníky byly zastoupeny obě skupinky. Bořivoj se vždycky bavil, jak zapáleně a odhodlaně se spolu přeli a nikdo nechtěl ustoupit ani o píď. Nicméně dokázat svou pravdu hodlal velice brzy.
 "Ta přednáška byla skvělá," tlačili se u něho kapacity z oboru a blahopřáli mu. "Dáme za to krk, že vám to přinese titul profesora." Bořivoj se jenom usmíval a hlavní triumf měl schovaný v rukávu. Část jeho díla, kterou právě odprezentoval, byla pouze teoretická. Přesto dokázal svými důkazy strhnout většinu posluchačů. Jen málo lidí však tušila, že v rekordně krátkém čase dovedl se svým týmem sestrojit několik gravimetrů a přesvědčit ty správné lidi. Vypočítavě dokonce naplánoval přednášku tak, že se svým termínem kryla se startem raketoplánu, který nesl zmiňované družice. Nikdo z přítomných tedy netušil, že zatímco si trápí mozkové závity, gravimetry spolu s družicemi opouštějí útroby raketoplánu a začínají posílat první naměřená data.
 "Myslel jsem, že toho moc nenaměříme, když jsme na to měli tak málo času, ale vypadá to dobře," zvedl Marek oči od monitoru, když se otevřely dveře do laboratoře a Bořivoj na vozíčku vjel dovnitř. Rychle přijel ke stolu a dychtivě se zadíval do grafů, které se na monitoru vykreslovaly.
 "Zatěžujeme jim linku více než dost," rozvalil se Marek spokojeně na židli. "Průběžně nám chodí data ze všech tří družic a už to trvá déle než hodinu." Bořivoj stále nemohl odtrhnout zrak od změti čar, které se v přibližně minutových intervalech mírně přeskupovaly.
 "Co myslíš, Marku, dá se před takovým koncem někam utéct?" obrátil se na mladíka. Stále mu totiž vrtala hlavou otázka, proč byl vrácen zpět na zem. "Dokážeme vůbec rozpoznat, že tento konec nastal? Nebo prostě najednou přestaneme existovat?" Marek jen bezradně na tyto otázky krčil rameny.
 "Kdo ví - vaše teorie může být správná stejně jako moje."
 "To máš pravdu," přikývl Bořivoj. "Můžeš z těchto průběžných výsledků vysledovat nějaký trend?" Marek přikývl a pustil se do toho. Bořivoj odjel ke svému stolu, kde už na něho čekal balík předzpracovaných výstupů. Rozložil si papíry na stole a ponořil se do nich. Zabral se do zkoumání natolik, že přestal vnímat čas. Ten ale plynul dál a když se objevil Marek s dalším papírem, bylo už o několik hodin více. Bořivojovi chvilku trvalo, než si vzpomněl, co vlastně po Markovi chtěl, poté se ale o to dychtivěji sklonil nad papírem.
 "Co to znamená?" zeptal se, jako by grafu nerozuměl.
 "Vzrůstá nám gravitace," potvrdil jeho obavy Marek. "Všechny tři gravimetry vykazují stále vyšší hodnoty, což může mimo jiné znamenat, že skončilo období rozpínání a vesmír se začíná smršťovat. Ze začátku gravitační pole velmi mírně klesalo, po krátké době ale začalo růst - a rapidně. Mohlo by to samozřejmě znamenat nějaký nový objekt v dosahu, žádná jiná aktivita ve sluneční soustavě však zaznamenána nebyla."
 "A neobjevila se v okolí sluneční soustavy nějaká nová hvězda? Taková, aby ovlivnila gravitaci až u nás?" Marek pokrčil rameny a vzal do ruky bezdrátový telefon. Telefonát přišel Bořivojovi spíše jako monolog - Markův monolog. Jako by na druhé straně nechápali, na co se jich ptá. Po chvíli telefon položil a zavrtěl hlavou.
 "Nic. Nic nového neobjevili. Hubble jede na plný výkon a je nemyslitelné, aby něco přehlédli."
 "A nemůže se jednat o neutronovou hvězdu? Pulsar? Černou díru?" chytal se pomyslnéno stébla Bořivoj.
 "Tvrdil mi, že nic. Žádné ohyby světla, takže černá díra to být nemůže. Ani nic podobného," odmítal nekompromisně Marek. Bořivoj mlčel. Odmítal přijmout fakt, že byl vrácen na svět jen kvůli tomu, aby oznámil konec. Bojoval s tou představou udatně, ale prohrával.