Procházela lesem. Uvolněně, tiše, byla nedílnou součástí okolí, které ji obklopovalo. Kapky rosy jí pozvolna stékaly po obnažených kotnících. Nevnímala. Její myšlenky už dávno nepatřily té, kterou kdysi byla. Její nahé tělo necítilo chlad, stříbrný amulet, který měla okolo krku jí volně spadal mezi ňadra. Jeho rudé oči svítily zlověstně do tmy. Kráčela vstříc temnotě a poslední střízlivé vnímání patřilo vizi, že již není cesty zpět.

O půl roku dříve

„Ahoj koťata!“ Ladně vplula do davu spolužaček.

„Tak co za akci plánujete o víkendu? Fotbalové družstvo prý pořádá u Petra mejdan.“

Spolužačky se hned přidaly do hovoru, přeci jenom Jane patřila k té oblíbenější části ve škole, tak bylo lepší s ní být za dobře. Byla spíš průměrná studentka, v obličeji nevýrazná, zato její ohnivě červená záplava vlasů téměř do pasu jí dodávala kouzlo jedinečnosti.

Holky začaly rozebírat poslední události ve fotbalovém týmu, protože jeho výsledky za posledních pár týdnů se otočily téměř o sto osmdesát stupňů. Z druholigového mužstva se najednou stávaly hvězdy. Mezi studenty se začalo šuškat, že v tom určitě musí být nějaké zakázané prostředky.

„Notak holky, co to mejdlo?“ Vyrušila je Jane z úvah o zakázaných látkách. „Třeba tam na něco přijdeme, Petr je kapitán, tak budeme u zdroje.“ Její poznámka zabrala. Domluvily se na páteční večer, pátrání začalo.

Skupinka mladých děvčat stála před domem Petrových rodičů. Jane jako správná vůdkyně vyrazila vstříc zábavě jako první. Tento večer si na sobě dala obzvlášť záležet, vlasy si vyčesala do hladkého drdolu, který odhalil její bělostnou šíji. Její ladné křivky zakrývaly těsné bokové kalhoty a k nim měla jen krátké tričko na ramínka. Věděla, že vypadá dobře. Rozhodla se, že dneska musí něco zjistit, přece jenom chtěla upevnit svoji pozici mezi děvčaty a tohle byla vhodná příležitost se blýsknout. Jediné co nevěděla bylo to, že svého rozhodnutí bude hořce litovat.

Vešly do rozvášněného davu. Jane se hned chopila sklenice a pozorovala dění kolem. U dveří si všimla partičky kolem Petra. Tak trochu se stranila a jen se na ostatní ušklíbala. Věděla, že je musí nějak zaujmout nebo alespoň jednoho z nich. Hudba hrála příliš hlasitě, aby bylo rozumět, o čem si povídají. Jediné, co postřehla bylo cosi o zeleném drinku a pramenu, ale chyběly jí souvislosti. V tom pustili její oblíbenou píseň. V hlavě se jí urodil bleskový plán a tak se ho jala hned realizovat. Vystřelila proti hloučku, který pozorovala. Šoupla svoji skleničku překvapenému Petrovi, proč troškařit, že. „Podrž mi to Zlatol“

Vyskočila v obýváku na stůl a vystřihla svoji oblíbenou taneční kreaci. Během chvíle její hadí pohyby přilákaly pozornost většiny přítomných. Vlnila se v rytmu, hladila si boky tak dráždivě, že nešlo její pružné tělo přehlédnout. Povedlo se, upoutala hlouček, o který ji šlo. Píseň pomalu doznívala. Rozpustila si drdol, její poslední zbraň, která jí napadla, a vyrazila zpět pro svůj drink.

„Byla jsi vážně dobrá.“ Petr jí obdivně vysekl poklonu a vrátil jí skleničku.  Nechceš nám přijít fandit na zítřejší zápas? „Proč ne.“ Usmála se Jane a chtěla pokračovat v konverzaci. Kluci jí však nenechali. „Hele rusovlásko, máme zítra náročnej den, potřebujeme se trošku posilnit, ať zítra vyhrajem.“ Kluci se na sebe ušklíbli a vyrazili ke dveřím.  Tak trošku  jí bylo trapně. Zůstala tam trčet, ale nechtěla se vzdát jen tak lehce. Rozhodla se je sledovat, přeci musí přijít na to, o co jde. Začínalo to být čím dál zamotanější. Plížila se tiše za nima. Kluci nasedli do auta a vyrazili směrem z města. Nebyla dobrá řidička, takže je ztratila během chvíle v uličkách.

Zklamaně se vydala domů. Snažila si vybavit těch pár slov, které zaslechla. Zelený drink, napadly jí anabolika, ale jaký pramen? Že by nějaká metafora? Usnula pozdě k ránu s myšlenkou, že musí hned do knihovny, něco najít, buď o zakázaných látkách nebo o zeleném prameni.

I když toho mnoho nenaspala vyrazila brzy ven. Do knihovny vtrhla jako uragán a hned vyhledávala knihy o zakázaných látkách. Trápila se nad nimi celé dopoledne, ale nic, co by alespoň zdánlivě připomínalo zelený drink nenašla. Smutně obcházela další knihy, zkoušela se zeptat  knihovnice na zelený pramen, ale ta také nevěděla. Alespoň jí poradila, aby zašla do jednoho starožitnictví, že tam žije velmi starý muž, který jí třeba mohlo poradit.

S nadějí vstoupila do starožitnictví, naštěstí to stihla před zavíjračkou. Prohlížela si zaprášené věci, které by určitě mohly vyprávět svoje příběhy, které by braly dech. Dýchlo na ní kouzlo minulosti.

„Copak hledáš děvenko.“ Lekla se tak, že povyskočila.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vystrašit.“ Odkudsi se vynořil velmi starý majitel obchodu.

„Já. Hledám. Nebo spíš snažím se najít nějakou informaci o zeleném prameni.“ Vykoktala ze sebe.

„Jak jsi se o něm dozvěděla?“

Otázka starožitníka jí velmi překvapila. V duchu zajásala, tak je alespoň na správné adrese.

Začala trošku lhát. „Mám zpracovat zprávu do školy, ale nenašla jsem žádné podklady, nemůžete mi prosím poradit, kde hledat?“

Starožitník zakroutil hlavou. „To není zrovna vhodné téma, které by se mělo vynášet na povrch.“

Hodila smutná očka.“ prosím, moc Vás prosím, poraďte mi.“

Starožitník se nechal tím jejím psím kukučem obměkčit.

„Děvenko, s tímhle si vážně nehraj, povím ti jen, co vím od svého dědy a ten zas od svého, tahle informace se dědí z pokolení na pokolení. Nikdy bych nevěřil, že o ní budu vyprávět i někomu jinému.“

Kdysi dávno prý do těchto pustin spadl meteorit.  Zapadl hluboko do jezera a během pár dní se voda zkazila. Proměnila se v zelenou břečku. Někteří lidé, kteří tady žili se bohužel té vody napili ještě dřív, než změnila barvu, ale byla už nakažená. Prý měla zvláštní účinky, kdo ji požil se stal silnějším, hbitějším, jakoby v ní byla neznámá síla. Ze začátku si říkali, že je to skvělé, ku prospěchu města, budou dokonalými. Jenže postupem času se začali měnit, nejdříve byli agresivnější, pak začali vraždit obyčejné obyvatelstvo, nikdo pořádně neví, co se vlastně stalo, ale říká se, že se ti tvorové začali živit lidským masem. Vláda izolovala celé město a nakonec ho i vypálila, včetně jezera. Pak se dlouho nic nedělo. Jezero bylo osázeno lesem a bylo postaveno nové město. Jen se traduje, že ta voda nebyla zcela zničena a zbyl pramen, který zatím nikdo nenašel.

Skoro nedýchala. Vyprávění jí připadalo neuvěřitelné.

„Děvenko, jestli o tom něco víš, tak s tímhle si vážně nezahrávej. Ti tvorové v posledním stádiu už s člověkem nemají nic společného. Změnili se, osrstili, narostli jim drápy i křídla a jejich jediná touha byla po krvi, lidské krvi.“

Přejel ji mráz po zádech. „Něco ti tu dám, protože si myslím, že jsi mi neřekla všechno a víš víc.“ Vytáhl ze zaprášené krabičky malý stříbrný amulet na řetízku. Podal jí ho. „Bude tě chránit, ale před vším tě také neochrání.“ Sklouzl jí do dlaně, byla to zvláštní zlověstná postava čehosi, co mělo křídla a místo očí dva červené kamínky. Nedokázala definovat co právě drží v dlani.

„Děkuju.“ Starožitník se usmál. „Doufám, že se neženeš do ničeho, co by jsi nezvládla.“

Jen pokývla hlavou, ale sama sebou si už tak jistá nebyla.

Ani nevěděla jak se dostala domů. Hlavou jí vířilo vyprávění, které právě vyslechla. Přece není možné, aby kluci ten pramen našli. Sice tomu moc nevěřila, ale amulet si přece jenom pověsila na krk. Odpoledne se jí na žádný zápas nechtělo, ale nechtěla si přiznat, že jí vyprávění starožitníka vyděsilo, takže se přece jenom vydala fandit.

Domácí vyhráli s drtivou převahou. Nepřekvapilo jí to, ale už se na to dívala jinak. Kluci byli opravdu ve skvělé formě, ale také bylo mnohem agresivnější. Družstvo protivníka dostalo citelnou ránu a několik hráčů museli odvést do nemocnice se zlomeninami. Věděla, že jde do tuhého, ale nechtěla ustoupit. Musí si být jistá, že kluci našli zelený pramen.

„Ahoj kočko, jak se ti líbil zápas,“ Udýchaný Petr k ní přistoupil a pevně jí objal kolem pasu. Trochu plaše se mu vykroutila. „Byli jste úžasný, takhle to brzy dotáhnete na první ligu.“ Polichocený Petr se nedal jen tak odbýt a zase ji hrubě uchopil kolem pasu. „Nechceš si s námi večer udělat výlet, už mě to jenom s těma chlapama přestává bavit, potřebujem do party nějakou kočku. Ty jsi mě včera přesvědčila, že si mou pozornost zasloužíš.“ Nevěděla, jestli má být ráda nebo ne, dosáhla toho, čeho chtěla, ale už z tohoto vítězství příliš velkou radost neměla. „Jasně, kam pojedeme?“

„Do malé hospůdky za městem. Uvidíš, bude se ti tam líbit.“

Trochu se uklidnila, přece jenom bude mezi lidmi, tak přece nemusí mít strach. Měla ale velmi zvláštní pocit, že jí amulet začal hřát. Nevěnovala tomu pozornost, určitě to je jen tím, že je nervózní.

Kluci ji večer vyzvedli. Byli vtipní, věnovali jí pozornost, dokonce i slušní. Její obavy se pomalu začaly rozplývat a začala se bavit. Po autě začala kolovat lahev s alkoholem, Petr řídil, takže řekl, že si dá později. Jen se na Jane šibalsky usmál. Nechtěla trhat partu. Trošku si přihnula, chutnalo to odporně, část polkla, ale stejně půlku vyprskla. Kluci se začali strašně smát, ale tak divně smát, až zle. Až pozdě jí došlo o co jim šlo. Dívala se na své světlé kalhoty, které nesly známky vyprsknuté tekutiny. Byla nazelenalá. Petr se na ni ušklíbl. „Neboj, bude ti dobře, za chvíli ti to začne chutnat jako nám.“ Nevnímala ho, věděla moc dobře co to pro ni znamená. Rozčileně je donutila zastavit auto a vystoupila. „Však ty se vrátíš, jen co poznáš jakou ti to přinese rozkoš.“ Z chechtotem jí nechali stát uprostřed ulice a odjeli.

Bylo jí špatně. Dělaly se jí mžitky před očima, ale dopotácela se domů. Měla strach. V hlavě jí hučelo a stále se jí vybavoval rozhovor se starožitníkem. Usnula, ale neměla pěkné sny. Zdálo se jí o zeleném prameni, všude byla krev a přes ní tekla ta zelená tekutina…

Probudila se celá zpocená. Hučení v hlavě ustalo, bylo jí i lépe. Vstala. Začala přemýšlet co dál. Věděla, že nemám moc času na to, aby vymyslela nějaký plán jak kluky zastavit. A jak zastavit i sebe.

Sice se styděla, ale běžela za starožitníkem. Naštěstí byl doma. Smutně poslouchal její vyprávění. Řekla mu vše. Pohladil ji po vlasech. „Toho jsem se bál děvenko, toho jsem se vážně bál.“ Nebudu ti lhát, nevím o žádné protilátce. Amulet tě ochrání proti nim, ale jen z části, nebudeš toužit po lidském mase. Jenže až na to přijdou, stejně ti ho nenechají. Musíš je zneškodnit dřív, než se přeměníš, protože pak i ty budeš ztracená.“ Uvědomovala si, že není cesty zpět, bylo to její rozhodnutí na začátku a teď musí nést následky.

„Děkuju, poradím si.“

Kráčela pomalu domů. Tak nějak smířená s osudem. Nesmí dopustit, aby to pokračovalo. Bude bojovat! Zrychlila. Byla neděle a ona začala spřádat plán.

Dny pomalu ubíhaly. Aniž by chtěla, podvědomě začala vyhledávat Petrovu společnost, i jeho přátel. I když se sebevíc bránila, účastnila se jejich akcí. Už si nedokázala představit den bez pár kapek té odporné tekutiny. Začala vynikat v gymnastice, její tělo bylo ohebnější, pružnější a ke svému údivu viděla velmi ostře i v noci. Líbilo se jí to, i děsilo zároveň. Ale stále odolávala dýchánkům, které kluci stále častěji podnikali za město. Ve městě se začala ztrácet bezdomovci. Věděla, že už není čas.

Vše si poctivě připravila. Kluky pozvala na mejdan na chatu k jejím rodičům. Aniž by cokoliv tušili, do sklepa nanosila tolik kanistrů benzinu, že by jí vystačil na několik měsíců do předu. Neměla tušení kolik toho je potřeba, ale chtěla si být jistá, že nic nezbude. Starožitník jí pomohl s výrobou rozbušky. Stačilo jen zapálit svíčku v obýváku. Kluci přijeli už v náladě, všimla si, že jejich oči začínají měnit barvu, věděla, že pokud se jí to nepovede dnes, tak už nikdy.

„Ahojda Jane.“ Už se na tebe všichni těšíme, máme pro tebe dáreček. Udiveně se na ně dívala. Myslela si, že půjde vše podle plánu, ale chybička se vloudila. Kluci ji chytli a odtáhli ji do pokoje, kde ji zamkli. Nevěděla co se děje. Snad nepřišli na její plán. Začala se obávat, že se něco prozradilo. Ale byla tak opatrná. Než se stačila vzpamatovat, dveře se otevřeli a dovnitř cosi vpadlo. Šla blíž. Byl to její spolužák Dan. Byl omámený, slabě dýchal. „Ukaž děvenko, co v tobě je.“ Za dveřmi se někdo krutě zasmál.

Byla zoufalá. Pohladila ho po vlasech. V tom zjistila, že má ruku od krve. Zamžilo se jí před očima, věděla, že je zle. Byla to past. Amulet jí začal pálit do prsou. Přiblížila nevěřícně ruku k ústům a olízla si ukazováček. Byl to nepopsatelný pocit, takovou rozkoš, která se jí rozlila v těle, nikdy nezažila. Dan se začal pomalu probírat. Rychle slízla kapičku krve z úst, aby si ničeho nevšiml. Už neviděla, neslyšela. V hlavě měla jen jedno. Jíst. Dan na ní upřel svoje hnědé oči, nevěděl co se děje. Jemně se k němu přiblížila. Konejšila ho sladkými slovy. Políbila ho. Nebránil se jí. „To bude dobré, neboj, to zvládneme.“ Než stačil cokoliv říct prudce mu škubla hlavou. Zlověstné křupnutí jí vrátilo do reality. Dan se jí tiše sesunul v náručí. „Proboha co jsem to udělala.“ Než se stačila vzpamatovat, kluci vtrhli do pokoje. „Šikovná holčička, ty by jsi snad začala hodovat bez nás ne?!“ Chechtali se jako o závod. Z poslední sil utekla do koupelny. Podívala se na sebe. Vlasy se jí točily kolem hlavy v divokých vlnách, ty oči, které se na ní dívaly už dávno nepatřily jí.  Vedle už pánové hodovali. Nesmí dopustit, aby se z ní stalo to, co z nich. Nesmí dopustit, aby tohle zlo pokračovalo. „Notak pánové, vy si tady hodujete jako čuňata, co takhle trochu romantiky?“ Zapálila svíčku na stole a obrátila se oknu. Nad obzorem zapadalo slunce. Během chvíle obrovská detonace ozářila krajinu. Jane síla výbuchu prohodila oknem. Přistála několik desítek metrů v houští, které ztlumilo její pád, omdlela. Po několika hodinách se probrala. S námahou se otočila, z jejich chaty zbyla jen hromada ohořelých trosek. Přežila jediná. Věděla co musí udělat.

Kráčela vstříc temnotě a poslední střízlivé vnímání patřilo vizi, že již není cesty zpět.

O rok později

„Tatííí pojď se na to podívat.“ Chlapeček ukazoval na zbytky napadené srny. „Pojď, to byl určitě vlk, v těchhle lesech se to teď stává. Chlapec pomalu kráčel se svým otcem směrem z lesa ven. Někde nad nimi v korunách stromů se za nimi plížil zvláštní tvor. Jeho smaragdově zelené oči svítily zpoza listů. Olízl si drápy a přitom zavadil o amulet na krku. Už nevěděl co to je nebo proč to nosí na hrudi. Složil křídla a tiše se díval za odcházející dvojicí. V zeleném mozečku byl je jediný impuls. Podvědomě věděl už jen jedno. „Lidi nežrat.“