II. 1 Stála za branou krematoria a sotva mě spatřila, vykročila ke mně. Pravila: "Ahoj, já jsem Tamara, maminka ti umřela, tak teď budeš mít mě, panebože, ty sis' tu hroznou silonovou bundu vzal i na funus." A šla se mnou domů a tam řekla: "Ježiši to je smrad, honem, otvíráme okna!" A pak vyhazovala věci ze skříní a říkala: "Všechno to vyházej, knoflíčky, zipy, hadry, látky, nitě, všechno co ti po ní zbylo, je ti to na hovno, musíš žít jinak, vždyť ti neni ani padesát. Zítra buď v osm hodin na nádraží, pojedeme na Makovou." --- A šli jsme loukami a kolem potoků a ona pravila: "To jsme opravdu nádherná dvojice, akorát tak lidem pro smích, ty snad nemáš ani metr šedesát. Ale aby bylo jasno, ty mě potřebuješ a já tebe taky. Já o tobě vím všechno, že si vaříš čaje, že žereš jedině listí a že brnkáš ve vinárně na kytaru a že učíš v hudebce spoustu mlaďounkejch holek a ty že si z tebe dělaj jenom srandu, že jsi prostě uťáplík. Mně se uťáplík náramně hodí, uvidíš, co spolu ještě vyvedeme." A táhla mě do nějaké rokle a při tom říkala: "Mě vyhodili po devětaosmdesátým ze školství, hned po revoluci se mě koukali zbavit. Já si jela vždycky svojí lajnu, ale teď je to tam horší než za bolševika. Strašnou bestii ze mě udělali, já ani nemůžu pořádně mezi lidi." A přišli jsme k chatě obrostlé mechem a ona řekla: "Vylomíme ty dveře!" Vylomili jsme dveře, vevnitř viselo od stropu ohromné sršní hnízdo. A ona za mnou volala: "Kam utíkáš, posero, přines mi radši pořádnej dlouhej klacek." A pak hnízdo shodila, vylezla ven a dveře zase zavřela. V chatě to začalo bzučet jak v úle a my jsme šli dál. --- V poledne jsme došli ke kostelu na Makové, nikde nikdo, ale bylo otevřeno. Vlezli jsme tiše dovnitř a tam byl v jedné boční lodi opřený žebřík a vysoko na něm mnich v hnědém hábitu. Oprašoval nějakou svatou sošku, zpíval si a protože o nás nevěděl, bezstarostně upouštěl větry. Ona řekla: "Pochválen buď náš Pán Ježíš Kristus. Nespadni." Mnich se nakonec udržel na žebříku a zeptal se, zda jsme přišli přispět na opravu varhan. A ona pravila: "Peníze nemáme, ale vím, jak dojdeš snadného výdělku. Nedaleko odsud je opuštěná chata. Byli jsme tam a nahlédli dovnitř. Stovky prázdných lahví zářily v dopoledním slunci jako malachitové krystaly, jako zelenohnědé démanty!" A viděli jsme, jak si františkán přidržuje kutnu a kvapně slézá dolů a pak nás ve jménu božím žádá, ať mu chvíli pohlídáme chrám, a pak s rozvrzanou károu upaluje k lesu. A ona za ním volala: “Pospěš si, utíkej, ať jsi první, lidi jsou kurvy!” A pak se otočila na mě a řekla: "Teď trochu nabereme vítr do plachet. Přines támhletu svatou panenku !" A zatímco jsem kradl dřevěnou madonu, ona jedním pohybem ruky smetla z oltáře všechny květiny a vyhoupla se nahoru. Pak si sedla proti mě, oddálila svá stehna a pravila: "Teď budeš můj velekněz." |