Šestá kniha I. 1 Pojďte a poučte se, jak se píše pořádná postmoderní magorie. Je to jednoduché. Nejprve vám představím Dimitrije. Ach, Dimitrij! Dimitrij po otci Řek, bohatýr Dimitrij, povaleč Dimitrij, atlet Dimitrij. Dimitrij jantarových očí a péra jako chrámová svíce za tři drachmy, smím-li si dovolit malou aluzi. A ovšemže distributor Dimitrij: Dimitrij a jeho úžasné hulení. Vidím ho jako živého. Je nahý, leží ve své ložnici v okresním městě L. a přezkušuje své o mnoho mladší - ale stejně nahé - přítelkyně z učební látky pro devátou třídu: "...Správně. A ty mi teď Barborko povíš - můžeš to dělat oběma rukama, tak, to je ono - kdy skončila druhá světová válka." Líbí se vám tak? Mně ano. A ty pilné Hesperidky ještě víc. Dlouho jsem neměl tušení, že v mrtvém městě L. je možné dojít podobných slastí. Letmá narážka v jednom náhodném rozhovoru mi ale zazněla jako tón vábničky, šel jsem za ním, nehluchý a žíznivý, a brzy jsem vypátral existenci důmyslné organizace a stal se členem tajného bratrstva. Odhaloval jsem tu organizaci krok za krokem, trvalo to měsíce. Byl jsem postupně iniciován do vyšších a vyšších úrovní, až jsem jednoho dne odhalil prostou pravdu, že na vrcholku celé pyramidy sedí můj dávný přítel Dimitrij. Dimitrij je, dá li se to tak říci, patriarchou celé té podzemní obce: požehná, přidělí, odvede, vybere a ochrání. "Ta dvě stě, ty pět set, zastav se za Jirkou, tady máš pro něj hulení." Ovšemže v pozadí stojí žena. Ta je duchovní autorkou všeho a od ní přicházejí ovečky. V životě jsem ji neviděl. Prý se jmenuje Tamara a prý je profesorka matematiky. Možná, že je to jen chimérická, neskutečná postava. Možná, že jsem si ji vymyslel. Jsem totiž podstaty poněkud božské (aspoň v tomto příběhu) a mám tak trochu moc nad životem postav. Nikoliv ovšem nad Dimitrijem! To je živoucí macho z masa a kostí (a helladské krve). Dělá si co chce a kdy chce. Zrovna dnes večer hraje ve vinárně na kontrabas. Jazz, žádný mediteránní folklór: Davise, Parkera, Hancocka. --- Dovolím si nyní malou digresi a řeknu vám, že bych se v té vinárně mohl večer zastavit. Všichni mě rádi uvidí. Bude-li volno u piána, zahraji si (jsem mimochodem slušný pianista) a přijde-li kolem desáté čas na kannabis, vytratíme se, my hudebníci, na malý dvorek. "Dimitriji - budeme říkat všichni - to je boží matroš. Ten nemůže být z tohoto světa." A budeme slastně přivírat oči a kouř posílat přímo ke hvězdám. A já si pak Dimitrije podržím stranou a řeknu mu: "Dej mi víc toho hulení a pošli mi zase nějakou novou Charitku." "To není problém." "A seznámíš mě s Tamarou?" (Jestliže Tamara existuje, Dimitrij ji musí znát.) "Haha. Žádná taková není. Už jsem Ti to říkal mockrát." "Povídá se, že to hulení máš od ní... a ty holky zrovna tak..." "Hulení a holek můžeš mít, kolik chceš. Ode mě. Tamaru neznám. A pojď hrát!¨ A rozjedeme, my hudebníci, druhou část večera, tentokrát ovšem nikoliv ve vinárně v L., ale v nějakém klubu v New Yorku, tak skvěle nás ten Dimitrijův matroš odpálí. Budeme hrát všichni jako o život - všichni až na Miloška, neboť ten nehulil - to je čajíčkář a makrobiotik - ten bude dál pokládat na hmatník své unylé akordy, bez jiskry, bez života, bez koulí, bezpohlavně. --- Dimitrij byl tedy na scénu uveden jak se náleží, přejděme k Tamaře. Vidíte sami, jak moc mne tato tajemná postava zajímá. Co o ní vím, vím jen z klevet, které jdou městem. Vypučela snad Tamara jako květ městské mytologie, plod obecné užvaněnosti? Existence maloměstské kuplířky, která dodává kuřátka do drápů zhýralců a která tak stojí v čele tajného sexuálního spolku - a která je navíc v občanském životě profesorkou matematiky - má pro mě značný půvab a už jen kvůli tomu kouzlu na ni budu přísahat. Prahnu po osobním kontaktu s takovou ženou. Je jistě neřestná jako já, a současně velmi inteligentní, mohli bychom si tedy být skvělými kumpány. Navíc mám v poslední době dojem, že se do mé postele nedostává to nejlepší zboží - a byla-li by Tamara mou osobní přítelkyní, dalo by se v tomto ohledu jistě leccos napravit. Našlapoval jsem tedy po L. jako duch a poslouchal, co se říká. Mýtus o kuplířce - profesorce musí mít reálný základ. Tamaru musím najít. Ptal jsem se nejprve samotných děvčat, ale ta buď mlčela, nebo mne odkazovala na Dimitrije. Ano, samozřejmě, strýc Dimitrij, kdo jiný... A co paní Tamara? Nic, ticho, temno. Tudy cesta nevedla. Na gymnáziu učí matematiku jen samí muži. To bylo první, co jsem zjistil, a to mě také vůbec nepřekvapilo. Mýtům je třeba rozumět v jejich řeči, to mi bylo jasné hned, a rozpráví-li mýtus o profesorce matematiky, pak jistě není nutné hledat na školách. Ale kde tedy?
|