Pozval mě na skleničku. Ne na pivo. Na skleničku. Asi dvakrát v životě jsem ho viděla pít bílý víno. Dneska potřetí. Ani jsem netušila, že v zapadlý hospodě na konci Prahy mají tak dobrý ročník. Nevím, proč jsem si myslela, že je to naposledy, co mě zve a poprvé, kdy mě to nepřekvapilo.
A byl fakt nějakej divnej.
Celá jeho osoba navodila strašně zvláštní atmosféru, až mi nebylo dobře, že ho k sobě nemůžu přitisknout a zůstat tak napořád.
Nabídnul mi čokoládu (nikdy jsem nikomu neřekla, že miluju hořkou) a když jsme se prokousali ke středu, dal mi pusu.
Sám od sebe.
Neříkal mi, že se ho nemám dotýkat, že ho nemám srát svejma něžnostma, že ho nemám rozmazlovat.
A pokecali jsme si. Konečně jsme si pořádně pokecali. Svedli jsme souvislý dialog čítající asi tři hodiny. Jako vždy mi zase nic nebylo. Jako vždy se opil do sraček. Táhla jsem ho domů.
V ulicích nikdo nebyl.
V autobusu nikdo nebyl.
Jen já a řidič.
Dotáhla jsem ho domů. Ani nevím, jak byl schopnej hrát na kytaru. Museli jsme vzbudit půlku města. A pak se z toho dostal a začal hrát zamilovaný písničky a děsně se u toho bavil. Klepala jsem si na čelo. A choval se pozorně a mile a něžně jako nikdy.
A pak mi usnul v náručí.
Uprostřed pokoje.
Uložila jsem ho do postele a šla si lehnout na pohovku. Přemýšlela jsem, jestli ty dlouhý měsíce a roky čekání třeba nestály za to. A těsně ve stavu mezi usnutím a spánkem se ozvalo: „hele, nechceš mi to udělat?“
Vrhla jsem se k němu, sedla mu na břicho, chytila ruce a zařvala na něj: „Ty chudáčku malej, myslíš, že Ti budu donekonečna plnit ty tvoje úchylný přání?! Že nemám čas na nic jinýho, než řešit tvoje euforie a deprese? Celej tvůj život je na hovno, celej tvůj postoj k němu je na hovno, vyžíváš se v těch svejch stavech a čekáš, kdo tě bude litovat. Ani tvoje úžasná holka, ani ta tvoje kapela tě nezachrání, jestli se nepřestaneš chovat jako hovado! Dopadneš jako Cobain!“
Sebrala jsem batoh a praštila za sebou dveřma.
Nepamatuju si, jak jsem se dostala domů.

Po několika měsících jsem náhodou zapnula televizi, nějakej hudební festival naživo. Uslyšela jsem hlas, zničený po tolika cigaretách a pití a přesto pořád tak přátelský.
„Tohle jsem napsal pro Maddy. Protože nikdy nepochopila, co jsem k ní cítil.“
Vždycky jsem si přála, aby pro mě někdo napsal píseň.
Bylo to poprvý (a vsadim se, že naposled), co měl na pódiu slzy v očích.
A čistou košili.