Asi jsem si toho kocoura neměl brát!

  Můj bratr, který odjížděl na dovolenou na řecký ostrov Zakhyntos, se na mě obrátil s důvěrnou žádostí. Jestli bych mu  nepohlídal jeho šestikilového miláčka. Doba čtrnácti dnů se mi zdála snesitelná, kocourek byl navíc velmi způsobný, čistotný a kastrovaný. Prý...

 „Tak pohlídáš nám ho, Tome?“ žadonil Kuba do telefonu.

Měli jsme s bratrem vždy nezištný vztah.

 „Hele, bruder a co mi z toho kápne?“

Ticho na druhém konci aparátu přerušilo zakašlání.

 „No, Cartman ti bude dělat příkladnou společnost a myslím, že láhev becherovky by to pro začátek mohla spravit.“

 Na becherovku jsem se velmi těšil. Kudy teče, tudy léčí. Ne toliko na kocourka. Nechápu, jak mohou žít s šestikilovým hovadem. Samozřejmě mám velmi konzervativní přístup ke zvířatům. Napadaly mě hned zajímavé myšlenky typu: psa jsem už okusil, ale kocour by možná také nebyl k zahození. Tyto chmury jsem ale vzhledem k nadstandartním rodiným vztahům prozatím zavrhnul. Když jsem se já, ortodoxní samotář, který nikdy neměl žádné zvířátko, se svým záměrem pochlubil v práci, mí kolegové vypsali zajímavé kurzy na jeho přežití.

„Přitáhni ho a sežerem ho.“ Milan Příplata byl gurmét.

„Šílíš bejku?“ opáčil jsem, a nalil dalšího panáka becherovky, bratrův prezent,

„a co jako řeknu bratrovi?“ Jeho nápad se mi ale v jádru pozdával.

Milanova tvář se zasmušila.

„No co bys mu vykládal, prostě se zaběhl.“

Rázným máchnutím jsem ukončil rozhovor.

„To by asi neklaplo.“

 Kocour, který dostal jméno podle hrdiny amerického kresleného seriálu, si v mé domácnosti velmi rychle zvykal. Ještě se vrátím k jeho popisu, neboť byl tvorem skutečně zajímavým, který si musel získat sympatie již  při prvním mňouknutí. Jak jsem již zmínil, jeho dominantou bylo šest kilo živé váhy. Přiznám se, že když jsem jej zahlédl poprvé, trochu jsem zadrkotal zuby a nebýt půllitrové láhve alkoholu, jistě bych ho odmítl, nicméně, když vyskočil z bratrovy náruče a laskavě se mi otřel o lýtko, rychle si získal mé sympatie.

 „Kubo, pelichá jak kráva,“ řekl jsem a přejel dlaní kocourovi po jeho šedé srsti.

Jakubova přítelkyně Martina, s níž odjížděl druhý den na dovolenou, se zamračila.

 „Tome, kráva nepelichá, a nepřirovnávej Cartmana ke krávě.“

Jakub se usmál.

 „I když trochu pelichá, bude ti dělat radost. Je společenský, jen promluvit.“

Šedý kocour s ohromnou hlavou, bílou náprsenkou a velkýma očima, se pomalu rozkoukával. Ocasem šlehal nervózně ze strany na stranu.

 „Tady má hajzlík,“ pokračoval bratr, který položil onu divnou věc do pokojíčku, přičemž mě seznamoval s procedurou jeho čištění.

 „To hovínko sebereš lopatičkou a hodíš ho normálně do záchodu.“

Zíral jsem fascinovaně na lopatku, kterou budu příštích deset dní používat na dolování Cartmanových exkrementů. Měla mezery stejně jako já měl mezery s péčí o kočky.

Martina přispěchala záhy s uklidněním.

 „Neboj se, nesmrdí.“

Za deset minut jsem s kocourem zůstal sám. Ke cti mu budiž přičteno, že si mě vůbec nevšímal. Byl jsem mu ukradený. Alespoň prozatím. Po bratrovi tu zbyl je pytel s granulemi, /krm ho dvakrát denně!/ pak miska s vodou, /nezapomeň mu každý ráno nalít čerstvou/ a hajzlík, /ty granule obsahují čekankovej extrát, fakt ty hovínka vůbec nesmrdí/.

 Rozhodl jsem se, že Cartmanovi zpříjemním trochu mé pozdní příchody ze zaměstnání. Měsíc červen byl pro mě velmi náročný po pracovní stránce, neboť jsem byl nucen pracovat dvanáct hodin denně a fakt, že v okamžiku, kdy dorazím domů, se o mě bude otírat němá pelichající  tvář, mi příliš k náladě nepřidal. No pasaran.

 „Tak co kocour?“

Milan se staral. Byl výběrčím financí a příjemce sázek.Cartmanův skon ho motivoval.

 „Co by, má se dobře a samozřejmě žije,“ odtušil jsem a jeho poznámka mi připadala trochu nevkusná.

 „Dlouho ale nebude.“

Ostatní spolupracovníci jeho hloupou invektivu odměnili burácivým smíchem.

Odpoledne jsem kocourkovi koupil kočičí konzervu. Snažil jsem se přijít domů v rámci možností vždy v čas a s kocourkem se spřátelit.

Vybral jsem v obchodu kočičí konzervu s morčiacim mäsom. Ach ti Slováci.

„Morče by mu mohlo chutnat,“ brouknul jsem si.

Cartman mě vítal. Celou svou personou důstojně deklamoval, kdo je tady pánem. Podrbal jsem ho pod bradou. Hlasitě vrněl.Měli jsme oba radost.

„Cartmane, podívej co ti páníček přinesl.“

Maso, které jsem mu sypal ze sáčku do mističky, krásně vonělo. Kocourek šlehal ocasem ze strany na stranu a já pozoroval, že se v něm probouzí instinkt šelmy. Nakonec jsem neodolal a ochutnal taky. Bylo to výtečné. Granulí se mimochodem ani nedotknul.

Ten večer jsem ještě volal bratrovi, že je jejich miláček v pořádku.

„A žere?“ ptal se Kuba.

„No ty tvoje granule mu moc nejedou, tak jsem mu koupil konzervu pro kočky.“

„A jakou konzervu, Whiskas?“ staral se.

„Kupuj mu Whiskas, jinou nežere.“

„Já nevím,“ odvětil jsem, „vím, že je s morčetem, bylo tam napsaný konzerva s morčiacim mäsom.“

„Jasně, tak to bude asi Whiskas,“ pokračoval. „A už hodil bobana?“

Záchod jsem poctivě prohlédl hned jak jsem se vrátil domů. Nic tam nebylo.

„Ještě ne,“ přiznal jsem.

„Když ho nehodí do zítra, dej mu trochu mlíka.“

Pak se spojení přerušilo. Kocour, který se olizoval po opulentní hostině z morčat, mě pozoroval svým temným pohledem. Třikrát hlasitě mňouknul a lehnul si na záda, roztáhnuv všechny čtyři končetiny. Vypadal komicky. Drbal jsem ho chvilku po bříšku.

„Chutnalo, ty pacholku, viď?“

Vypadalo to, že každou chvilku promluví.

„Tak jak se má kocour?“

Milanovi začalo docházet, že sázku prohrál, protože kocour, který si na mě začal pomalu zvykat, vypadal báječně, vesele přibíral z morčecích konzerv, jež jsem mu denně kupoval.

„Co tak posmutněle, Milane? Nemusím opakovat, že kocour žije.“

 Pak přišel čtvrtek. V práci jsem se zdržel déle, než obvykle a nestihnul jsem koupit Cartmanovi oblíbenou konzervu, která se stala nedílnou součástí jeho každodenního koloritu.

Dosypal jsem mu do misky granule, jichž se mimochodem nedotknul a sedl do křesla.

Den byl náročný a tak jsem televizi sledoval pouze koutkem oka.

„Kde mám konzervu?“

Poděšeně jsem se otočil. V mém tři plus jedna nebyl nikdo, kdo by mohl položit tuto otázku.

Civěl jsem na kocoura, který vrtěl hlavou  nad mou drzostí a sledoval mě vyčítavým pohledem.

„Prosím?“  Vyschlo mi v krku.

„Ptám se, kde mám  konzervu?“

Kocour se zdál býti neodbytným. Promnul jsem si oči a snažil se nasadit konverzační tón.

„Myslíš tu konzervu z morčecího masa?“ zeptal jsem se.

„Myslím tu konzervu, co mi denně nosíš, ty trubko a mohl bys pochopit, že morčiacie mäso je ve skutečnosti krůtí.Je vidět, že je slovenština tvou ne zrovna silnou stránkou.“

Z huby by mu mohly ještě sálat plameny. Skvělá dikce líté saně.

„Mám hlad a ty granule žrát nebudu, tak zvedni zadek a koukej tu konzervu někde sehnat.“

Cartman se zdál být skutečně naštvaným.

Bratr mi dodal mluvícího kocoura. No to je prdel. Pomalu jsem se zvedl a začal se oblékat.

 Vysvobodilo mě zvonění telefonu. Zvedl jsem sluchátko v okamžiku, kdy se mi bratrův miláček zakousnul do lýtka.

„Haló,“ zařval jsem.Bolelo to jako čert.

„No Tome, tady Kuba,“ představil se bratr.

 Spustil jsem vodopád slov.

„Neřekl jsi mi, že to tvoje hovado mluví! Je to agresívní zběsilec, který mě šikanuje.“

Vykopnul jsem kocoura, jenž začal klít, z pokojíčku.

Bratr mé znepokojení nesdílel.

„Chci konzervu, a presto! Šupito! Pronto!“ ozývalo se od vedle. Netušil jsem, že kromě slovenštiny je zběhlý i v italštině.

„Tys mu nedal nažrat? On je pak trochu nasranej a nadává.“

Byl jsem vyosený.

„Slyšíš mě, vole? Viděl jsi někdy mluvícího kocoura?“

Chvilku bylo na druhé straně ticho.

„Já jsem ti to neřekl?“

„Cos mi kurva neřekl?“

„Že má občas hloupý kecy! A nadává!“

„Cornuto!“ Copak dělá asi má přítelkyně, pomyslil jsem si.

Pak se spojení se přerušilo.

 Probudil jsem se zpocený v křesle. V televizi běžel přímý přenos z mraveniště. Cartman mi ležel u nohou a spal. Tyhle blbý sny mě přivedou do blázince. Byly čtyři hodiny ráno.Dnes mu koupím konzervy dvě! A zeptám se Joža, jestli je skutečně slovenské morče českou krůtou.

Tentokrát telefon zvonil skutečně.

„Haló?“

Jakub.

„Čau Tome, dneska si pro Cartmana v šest večer přijedeme, tak s tím počítej.“

Kocour se probral a začal se mi otírat o nohy.

„Jasně, vemte sebou ale vysavač!“ Pelichal.

 A pak jsem se zeptal. „Co chcete uvařit?“

„To je jedno, něco udělej, my jsme vděční strávníci, nebudem ti do toho mluvit.“

Já byl výborný kuchař a oni vděční strávníci.Příhodná symbióza.

Vzpomněl jsem si na nechutný sen a otřásl se. Mluvící kocour.

„A co takhle kocoura, dali by jste si?“

Cartman zbystřil.

„Jasně, bramboráky my můžem.“

Položil jsem telefon se zadostiučiněním. Nevím proč, ale začal jsem si pískat píseň o posledním jídle odsouzence před popravou. Ještě dojdu koupit jednu konzervu s morčiacim mäsom.Otočil jsem se na Cartmana.

„Ty už mi tu dlouho žvanit nebudeš.“