odnést mi tě domů  Odnikud

dokázal jsem pozorovat
celé hodiny i  Nocí
ošetřenou nasáklou  Gázou
s vůní višňáku  Kořalky bez chudých
tvorbu básní  Snad jeřabiny v lihu
popraskaný žízní  A osleplý podzimem 
někdy až kalnou běda  V bahna
bělma rozebraná  Rozoraná drobnostech památek
Ty malé pitvy  Slzící obrázky
panen rozbitých do slok ochmýřených
večerů poskládaných vedle sebe
kdy se znovu překryjí napijem
a možná už si nevzpomenem
že neznáme se ani napohled

Znám  Poznal jsem bolest
kdy posedlost v řase očních
stala se svou vlastní posedlostí
Vyňatá zanícená stiskem klouby zbělené
prstí se a rozkoupané sklo
směle stmí až v umělá
oblaka dotknuté početí
Pro pár kousků
nad viktorku papírových
vlásků zodpovědných přání

tolik jsem se bál
utopit v rukou svastiku

Kalné řeky obtočené okolo
nohou  Legračními bývají  Někdy kopou
a lapají se po dechu  Bál
jsem se utopit nechat odplout splasklé
plíce toužící po stéblech do moře
i skrčený sluneční hrob
mnohých otců  Anatomie

básně odváté prvničky
ze stran čtyřlístků
barevných v dospělí  Anatomie

lidství rozpoznané
třesu v plechovém umyvadle
další ráno  nakreslené

ze slámy na vzpomínanou
úžasně zasněné, zasklené
poluce věř pocitem do vlásu
své retné čáry dát  Ti

matný sen smutného elektrikáře Josefe

Zlato vás si vyfotim
a nechám pod hlavou
jenom smutné zážitky nasát
vůní polštáře  Osahat zlomené
řasy v koberci  Domů
Nedokážu ti zamlčet  Další
upracovaný den nedokážu si odepřít
poslední stisk víček před procitnutím
držíc ti ruku srolovanou v prostěradle
bílem jako nepřítomnost
Je to jenom propocené písmo
které už před tisícovkou let vymřelo
a vzdechy z bolestí hlavy slzel jsem
tě na prstech horkou  Nenadále odstavená
obtiskem pro usmání nezbyla snad už
(to jenom stébla trávy umí
představit se jako
moře dnes)  větrem