Anotace: Příběh o lidském pěšáctví odehrávající se ve fiktivní zemi

       Bylo tomu sotva čtrnáct dní, co musel Jan odjet na zámek Velká Řeč, kde měl splnit svoji vojenskou povinnost. Přišla mu parafovaná obálka s dopisem, ve kterém bylo úředním jazykem vysvětleno, že Jan Cestář je poctěn sloužit v lidové armádě republiky Lotvie po dva roky. Méně okázale bylo na konci dopisu upřesněno, že nevyužít této cti by znamenalo dopustit se zrady a jít sedět. Tak musel k odvodu. Řekl jim tam, že se mu hnusí zbraně, zabíjení, autority a že na vojnu nechce. Naštěstí jeho dědeček býval kdysi generálem, a tak mu na velitelství ve Středově přiklepli poměrně výhodnou pozici plavčíka ve Vojenském Rekreačním Středisku Velká Řeč.
       Jednalo se o několik století starý zámek s krásnou zahradou. Posádku tvořilo asi patnáct vojáků, kterým velel nějaký poručík a jejich úlohou bylo zámek hlídat. Každé ráno nastupovali v řadách na plácku před zámkem. Pak tam bylo samozřejmě osazenstvo rekreačního střediska, vesměs civilní. Byli to kuchaři, lidé na úklid, vrátný, obsluha zámecké vinárny a lékař. Celkem tak asi padesát lidí i s vojáky. Janova práce spočívala v tom, že se každé ráno musel hlásit generálmajorovi Želvické, pak donesl k bazénu několik desítek čistých ručníků, seděl v plážovém křesle a dával pozor, jestli se některý z generálů netopí. Generálové byli většinou tlustí a líní, a tak většinou pobývali v mělčí části bazénu, kde nechali vodu nadnášet svá vyžraná těla, jako to kdysi prý dělali brontosauři. Pomalu se důstojně brodili teplou vodou a hrávali šachy na šachovnicích umístěných přímo v bazénu na malých podstavcích. Každý podstavec poskytoval kromě voduvzdorných figurek a šachovnice ještě místo pro odložení kávy nebo jiného nápoje (často to bylo pšeničné pivo nebo panák Pálenice). Bazén byl situován v přízemí zámku, místnost byla v zimě dobře vytápěna a v létě dobře klimatizována, takže bylo možné koupat se po celý rok. Prosklená stěna umožnovala výhled do zámecké zahrady, která byla vzhledem k tomu, že Jan nastoupil do služby v lednu, celá zasněžená.
       O směny se střídal se starým panem Želvickým, potomkem původních majitelů zámku a manželem jeho současné správkyně, takže měl vždy půl dne volno. Líní generálové a různí jiní armádní papaláši se moc do sportu nehrnuli a riziko, že by se některý z nich začal topit uprostřed šachové partie nebo polední kávičky, bylo velmi malé. Jan se domníval, že tohle bude vojna snů. Pravda je, že jednou musel lampasáka ožralého jak zákon káže oblékat a pak vynášet do prvního patra a taky byl občas nucen poslouchat nudné výlevy generálů, se kterými se zrovna neměl kdo jiný bavit, ale jinak si nemohl na nic stěžovat.
       Jednou na začátku ranní směny ho jeden z generálů ve výslužbě, nějaký Pokrytský, přemluvil ke hře v šachy, protože ostatní byli v tu dobu ještě na snídani. Byl to typ generála, který zůstane dál generálem se vší důstojností, vyvýšeností, arogancí a vším, co k tomu patří, i když má na sobě jenom vytahané nevkusné plavky. Jan šachy moc nehrál a dobře tušil prohru, ale nechtěl si to s nikým rozházet a tak vlezli do bazénu a vybrali si podstavec. Seděli na dně a voda sahající jim až ke krku je příjemně nadnášela a zároveň hřála. Partie začala a Jan se držel spíše obranné strategie, protože nechtěl s Pokrytským prohrát příliš brzy. Pokrytský hrál velmi pohotově a nikdy nad tahem moc dlouho nepřemýšlel, z čehož Jan usoudil, že bude asi dobrým válečníkem. Už před začátkem hry se generál rozpovídal a mluvil tak klidně a přátelsky, že Jan dostal pocit, jako by k němu mluvil například jeho dědeček.
       "To ti řeknu Honzo, já už toho zažil hodně. Klidně se ptej. Na cokoliv. Třeba když naše země kdysi válčila s Latvislávským Královstvím. Byl jsem tenkrát ještě obyčejnej voják. Tenkrát byla armáda Lotvie jiný kafe než dneska. Všecko lícovalo a fungovalo, jako dobře namazaný soukolí. Dneska je to bordel. Představ si, že se například vyrobí dvacet útočných tanků, který nejsou k ničemu. Sám jsem je viděl, ale k čemu jsou, když není na koho útočit? A přitom by jsme potřebovali tolik jiných věcí." Viděl, že Jan nejeví nejmenší známky zájmu o tanky ani o nic jiného a zkusil tedy začít o něčem jiném.
       "A nebo ten slavnej zásah proti rebelům před pěti lety. Byl jsem členem plánovacího štábu. Tenkrát nebyl problém nepřítele najít a zničit, ale spíš bylo těžký určit, kdo vlastně je ten nepřítel. Když máš proti sobě vojáky v uniformách, tak alespoň víš, kam máš střílet, ale ti rebelové nebyli k odlišení od ostatních civilistů."
       Zarazil se a Jan usoudil, že přemýšlí o dalším tahu, ale Pokrytský se jen zamyslel, jak pokračovat v monologu. Vzal Janovi koněm pěšáka a ztišeným, jakoby spikleneckým hlasem pokračoval ve vzpomínkách.
       "To víš, že to tenkrát vodnesli i ňáký nevinný lidi. Ale co naděláš? Když se kácí les ..." Jan vzhlédl od šachů ke generálovi. Ten, jakoby věděl, co chce Jan říci, pokračoval: "Chlapče, o politice my dva přeci nic nevíme. Já věděl jenom, že mým úkolem je zničit hnízdo rebelů a ne se zajímat o to, proč je to nutný, nebo proč má umřít ten a ten. Od toho jsou tady jiný, tak už to chodí. Samozřejmě nemůžu souhlasit se smrtí nevinných lidí, ale moje práce je dávat a plnit rozkazy".
       Generál, už poměrně rozrušený, zarazil náhle proud svých myšlenek. Jan mu totiž právě - poprvé za celou hru - sebral ze šachovnice figurku. Vyrukoval se střelcem na prostředek šachovnice a sebral generálovi s radostným úsměvem dámu. Začal mít dobrý pocit, že se mu počáteční obranná strategie vyplatila. Dostal chvilkový záchvat sebevědomí, a tak se odvážil generálovi oporovat : "Samozřejmě, že voják by měl plnit rozkazy, ale měl by o nich přeci také přemýšlet. Jste přeci generál a máte právo rozhodovat. Myslíte, že je v pořádku udělat něco, o čem víte, že je to špatné? A udělat to jen proto, že jste to dostal rozkazem?". Teď dostal Jan trochu strach, že zašel příliš daleko a že by mohl starého generála naštvat, ale ten to přijal s úsměvem.
       "Něco ti teď názorně vysvětlím chlapče" pokračoval po kratičké pauze generál Pokrytský. "Myslíš si určitě, že při hře v šachy na dámě velmi záleží. To je jistě pravda, dáma je velmi cenná figurka. Ale víš ... svým způsobem je jen pěšák jako ostatní figurky. Kdyby se měla rozhodovat sama, nikdy by si nestoupla tak hloupě tvýmu střelci do rány." řekl a naznačil prstem odkud přišel onen střelec. "Ale ona se naštěstí nerozhoduje. Jako správný voják plní rozkazy a tak se mi podařilo vylákat tvýho střelce sem a ..."
       Jan se chytil za hlavu. Ten nebohý střelec, který sice právě odstranil generálovu královnu, totiž velmi podstatně kryl prostor, ze kterého bylo možno zaútočit na jeho krále. Taky hned v příštím tahu dal generál Janovi šach koněm. Jan měl krále tak zapasovaného mezi ostatními figurkami, že nemohl uhýbat, a tak mu nezbylo, než sebrat generálova koně pěšcem. Generál se rozesmál a začal se zvedat na nohy, jako kdyby partie byla u konce. Jan přelétl pohledem situaci na šachovnici a jasně viděl, že hned příštím tahem dostane mat.
Pokrytský ho bodře poplácal po ramenou a utěšoval ho, že se to jednou určitě naučí. "Nesmíš bejt tak hladovej po soupeřových figurkách a zároveň nesmíš příliš lpět na svejch. Pěšáci naštěstí hru neřídí, to my, Honzo." řekl a ukázal si prstem na čelo. Pak vzal do ruky svoji vyřazenou královnu a ukazoval ji Janovi. "Podívej. Ona je jen voják. A je to správný voják, protože plní rozkazy, jako jsem je plnil já, když jsme bojovali proti rebelům. Kam by to došlo, kdyby pěšáci přemýšleli nad rozkazy?"
       Jana napadlo, že to by byl možná konec armády a válek, ale raději nic neřekl.
       Generál, očividně rozradostněný, že vedle šachů zvítězil i ve slovním souboji, ukončil debatu: "Ale už dost filosofování, pojďme se napít něčeho tvrdýho". Postavil královnu na kraj šachovnice a pak do ní demonstrativně strčil tak, aby spadla ze šachovnice do bazénu. "Je postradatelná" poznamenal s opovržením a zamířil ven z bazénu.
Jeho dobře živené tělo rozvlnilo vodu v bazénu a Jan nešťastně sledoval vlnky, jak zmítají figurkou obětované královny. Naštestí jsou všechny voduvzdorné, řekl si pro sebe. Pak ještě přelétl pohledem prohranou partii a ověřil si, že se opravdu nemůže vyhnout prohře. Generál Pokrytský si mezitím oblékl župan, na kterém měl našité obrovské plyšové frčky. Nemohl k němu přijít jinak, než dostat ho jako vánoční dárek od manželky, pomyslel si Jan. Fakt, že musel hlídat bazén, kdyby se někdo náhodou chtěl jít koupat, ho zachránil před generálovým pozváním na panáka Pálenice do zámecké vinárny. Zůstal v celé místnosti sám, stál po pás ve vyhřívané vodě a čichal smrad chlóru. Zahleděl se ven do zámeckého parku na zasněžené stromečky smrků, jedlí a pokroucených borovic, které byly pěstované ve stylu bonsají. Hladina se ustálila na velké zrcadlo a v obrovské místnosti se rozprostřelo křehké ticho. Výhled do zasněžené zahrady a šero zimního rána vyvolali v Janovi melancholii. Přemýšlel nad tím, jestli je jenom obyčejný pěšák a nenáviděl všechny generály, kteří mají tu moc dávat rozkazy a rozhodovat nad životem a smrtí a zároveň jsou pěšáky jako ostatní. Kéž by jednou mohl být tím, kdo sám sebe řídí sám. Vždycky byl zastáncem naprosté svobody rozhodování, ale jeho přesvědčení bylo po rozhovoru s Pokrytským podlomené. Pěšáci jsou nahraditelní, umírají v zájmu něčeho, co je přesahuje. Možná tedy není důležité, aby například taková královna věděla, proč se má přesunout zrovna na políčko E5?
       Směna mu poklidně uplynula a po poledni ho přišel vystřídat pan Želvický - manžel paní správcové generálmajora Želvické. Byl to dobrosrdečný starý chlapík, který nikdy zbytečně nemluvil a jeho nejoblíbenější činností prý byla péče o zámeckou zahradu. Teď v zimě toho zahrada samozřejmě moc nevyžadovala, a tak pan Želvický prováděl drobné opravy v budově, a protože rád plaval, střídal se s Janem na postu plavčíka. Po nezbytném pozdravení a krátkém zdvořilostním rozhovoru o průběhu směny napadlo Jana zeptat se ho na akci proti rebelům, protože před pěti lety takové věci ještě moc hluboce nevnímal. Želvický se na Jana poněkud udiveně podíval a po krátkem přemýšlení začal povídat.
       "Jo pamatuju se, že tenkrát to proběhlo televizí. Rebelové připravovali puč a měli spoustu zbraní, tak na ně vojáci shodili bombu z letadla nebo tak něco. Víc nevim. Proč tě to vlastně zajímá, Honzo? Snad tě nezblbnul některej z těch zelenejch mozků, co?" podíval se tázavě na Jana.
       "No snad mě nikdo nezblbnul" odpověděl Jan. "Jen jsem o tom něco zaslechl a uvědomil si, že o tom nic nevím. Tak mě to zajímalo. A napadá mě, nebyl jste náhodou ve válce proti Latvislávii?"
Pan Želvický sebou vylekaně cukl, ale hned se zase uklidnil a dobráckým tónem Janovi odpověděl: "O tom raději jindy Honzo. Všechny vzpomínky nebývají hezké. Půjdu si zaplavat, tak koukej někam běžet za děvčaty." Usmál se na Jana a svlékl se do plavek. Jan dobře poznal, že se dotkl nějakého citlivého místa pana Želvického a tak mu oplatil úsměv a odešel do svého pokoje. Musel proběhnout dlouhou chodbou se spoustou dveří, pak v hale s recepcí zasalutovat starému protivnému vrátnému, který přesto, že byl o pouhé dvě hodnosti výše, na salutování trval, a pak zase podobnou chodbou až na její konec a sejít po schodech dolů.
       Bydlel ve sklepním pokojíku s malým okénkem až úplně u stropu, kterým dovnitř nešlo téměř žádné světlo ani v létě, natož pak teď v zimě, když bylo zvenčí úplně zapadané sněhem. Paní správcová se naštestí nesnažila ušetřit za topení a tak tam bylo docela teplo. Chvíli si četl na posteli, ale generál Pokrytský a jeho názory se mu pořád honily hlavou. Zavřel tedy knihu a vydal se do kanceláře genmaj. Želvické, aby se zeptal, jestli je potřeba dneska ještě něco udělat, že by měl potom zbytek dne úplně volný. Musel zpátky do haly a pak ještě dvě patra nahoru, protože Želvická měla kancelář až v úplně nejvyšším patře zámku.
       Želvická, rázná a úsečná žena kolem šedesátky, voják snad už od narození, byla se svou přísností, neústupností a dost nízkou inteligencí přesným protipólem svého manžela. Jan často přemýšlel o tom, co ti dva na sobě vlastně vidí. Znala se ale kdysi trochu s Janovým dědečkem a tak to u ní měl dobré. Když zasalutoval a hlasitě se ohlásil: "Vojín Cestář čeká na Vaše rozkazy generálmajore!", nechala ho Želvická stát v pozoru a přemýšlela.
"Teď odnesete všechny ručníky do prádelny a dáte je do koše se špinavým prádlem! Pak budete mít volno" řekla pro ni typickým, rázně přísným hlasem.
       "Ale všechny ručníky jsou čisté, generálmajore! Nikdo dneska žádný nepoužil," dovolil si oponovat Jan, což neměl dělat. Želvická se během vteřiny rozčílila k nepříčetnosti a spustila na něj bouři nadávek v tom smyslu, že si dovoluje diskutovat o rozkazu. Vydržela hystericky křičet něco kolem pěti minut. Pak se začala pomalu uklidňovat a vytýkat Janovi, že si dostatečně neváží, jakou má pohodovou vojnu, že mohl někde pochodovat po buzerplacu a plnit ještě horší rozkazy. Asi po čtvrthodině ho konečně propustila a Jan šel ještě rád odnést ručníky do prádelny.
       Když sbíral u bazénu čisté ručníky, oslovil ho přátelsky Želvický: "copak s těmi ručníky, chlapče? Vždyť je tady můžeš nechat."
"Musím je všechny odnést do prádelny na rozkaz generálmajora Želvické," odpověděl Jan.
       "Ale to je nesmysl, Honzo. Nech je tady. Proč by se měly prát, když jsou netknuté?" podivil se Želvický.
"Já tu nejsem od toho, abych přemýšlel nad rozkazy, ale abych je plnil. Ručníky se mají vyprat, tak se vyperou," poněkud podrážděně reagoval Jan. Starý pán jen nechápavě zakroutil hlavou, ale nic už neřekl.
       Tak splnil Jan poslušně rozkaz a když naštvaně mrštil ručníky do koše v prádelně, zamířil rovnou do zámecké vinárny. Hned zkraje si objednal velkou Pálenici - oblíbený nápoj v Lotvii. "Nikdy už nebudu pěšák," říkal si pořád pro sebe. "Až dostanu další nesmyslný rozkaz, prostě ho nesplním, prostě se jim na to vyseru, je mi jedno, co se stane," užíral se vztekem a opájel se dobrým pocitem, že teď je rebel. Po třech panácích a dvou pivech si k němu přisedl jakýsi chlápek, protože kromě jeho stolu nikde ve vinárně už nebylo místo. Člověk to byl na první pohled nesympatický, ale očividně nebyl voják, a tak pod vlivem špatné nálady a samozřejmě taky alkoholu se s ním dal Jan do řeči. Vyšlo najevo, že ten člověk není vůbec tak špatný, jak si o něm Jan myslel. Jednalo se o nějakého režiséra soutěžních pořadů, který jednou natočil něco pro armádu, a tak má dovoleno každý rok používat jejich rekreační středisko. Povídali si o práci, o holkách, o chlastu a odpoledne docela pěkně utíkalo. Když se smrákalo, měli už oba hodně upito a dávno za sebou měli už i přípitek na tykání. Najednou se hlučná vinárna poněkud ztišila, Jan se rozhlédl a důvod byl prostý - někdo zapnul televizi na hlavní zpravodajství.
       Tak se s Tomem, jak se jeho nový známý jmenoval, poslušně ztišili a otočili si židle, aby na bednu pohodlně viděli. Během úvodní znělky se Tom k Janovi naklonil, aby mu pošeptal: "Tuhle úvodní znělku zpravodajství režíroval můj kamarád". Znělka přišla Janovi dost ubohá a tak se otočil na Toma, aby mu oponoval, ale když viděl hrdost v jeho tváři, nechtěl mu zkazit radost a raději mlčel. Lotvijská vlajka promítnutá vedle upjaté hlasatelky prozrazovala, že následující informace bude důležitého národního charakteru. A taky že byla. "S politováním vám musíme oznámit, že království Merejské opětovně porušilo staré dohody s republikou Lotvie, a proto byli naši vůdcové nuceni přes snahu o mírové řešení problému vyhlásit válečný stav. Vážení občané, jsme ve válce, všechny vojenské zálohy jsou volány do zbraně. Prosíme mladé muže schopné vojenské služby, aby se sami přihlásili ..."
       V zámecké vinárně vypukl totální chaos. Staří generálové začali vzrušeně diskutovat o možných způsobech vedení války proti Merejsii. Jeden z mladších spekuloval nad tím, že by ho i přes jeho důchodový věk mohli vzít do aktivní služby zpět a běžel si na pokoj zabalit věci. Všichni se shodli na tom, že i přes to, že jsou už ve výslužbě, mohla je armáda o tak závažné záležitosti informovat. "Tak už je mi jasný, na co jsou všechny ty tanky" zakřičel přes celou místnost Pokrytský. "Merejské království dostane, co si zaslouží," hulákal jiný.
       Jan byl úplně šokovaný, vůbec netušil, že politická situace byla tak vážná, aby vedla k válce. První, co ho napadlo, bylo, že bude teď možná převelen na frontu. Moderátorku zpravodajství vystřídal na obrazovce předseda lotvijského parlamentu a hovořil o důvodech války. Po chvíli se návštěvníci vinárny zase trochu ztišili. "... přes neustálá varování se jejich činnost stále opakovala a minulý týden byla dokonce zachycena na videokameru naším průzkumným oddílem. Ve světle těchto událostí zbývá jen bránit naši vlast dříve, než bude pozdě. Je třeba napnout všechny síly a stejně jako kdysi ve válce s Latvislávií vytrvat do vítězného konce." Místností zavládlo vzrušení, protože nikdo přes hluk neslyšel, co se vlastně stalo. Střih se vrátil opět k moderátorce do studia: "Nyní uvidíte autentické záběry nedovolené stavby vojenských bunkrů v oblasti merejsko-lotvijského pohraničí a dokonce i přímo na území naší republiky."
       Všichni se zaujetím sledovali pohyb nepřátelských konvojů, jak převáží materiál ke stavbě bunkrů a zbraně, hlavně obří děla. Dále byl k vidění čilý stavební ruch kolem bunkrů a také již hotové střílny s hlavněmi údajně namířenými směrem k Lotvii. Vše natočené s mizernou kvalitou a z dálky. Vinárnou se ozývaly výkřiky nenávisti určené Merejcům. "Svině!" "Parchanti!" "Co si to dovolujou, stavět si na nás děla?" "Však my jim teď ukážeme, hajzlům!" Po záběrech ze stavby bylo ještě názorně ukázáno na mapě, kde přesně Merejci bunkry a děla staví a několik míst se opravdu nalézalo na lotvijské straně hranice. Téměř všichni ze zámku se v tu chvíli již tísnili ve vinárně a hořeli nenávistí vůči Merejskému království.
       Zbytek večera se Janovi ztratil v alkoholovém opojení. Z války měl smíšené pocity. Byl pacifista, ale když si to Merejci sami začali, nedovedl si představit jiné řešení. Zatímco se mu hlavou honily hnusné myšlenky na válku, kterou nenáviděl, vykládal mu opilý Tom o nějakém úžasném televizním soutěžním pořadu, který zrovna režíroval. Ten spočíval v tom, že atraktivní moderátorka či moderátor přesvědčovali naivní televizní diváky o možnosti senzační výhry vysoké finanční částky, k jejímuž získání stačí zavolat na určité telefonní číslo. Režie spočívala ve výběru moderátorů schopných sugestivního přednesu, vymýšlení dostatečně přesvědčujících frází a vytvoření celkového výtvarného dojmu, který nepřipustí, aby mohl kdokoliv, kdo pořad sleduje, odolat a nezavolat. Zisk do pořadu proudil skrze placené telefonní linky a výhry tvořily pouhý zlomek vydělané částky. Janovi to přišlo dost nechutné, ale stejně Toma moc neposlouchal a navíc se hned, jakmile mu to situace dovolila, vytratil a odebral se na pokoj dopřát si potřebný spánek.
       Ráno bylo krušné a s kocovinou. Jan musel hlídat bazén, a tak si ho ráno po probuzení přeplaval párkrát tam a zpátky, aby důkladně vystřízlivěl. Všichni ostatní na zámku samozřejmě ještě spali, protože začátek války museli všichni lampasáci v zámecké vinárně důkladně zapít. Bylo mu špatně a hlava mu třeštila. Rád by si šel ještě lehnout, ale kdyby na to náhodou přišla generálmajor Želvická, měl by zřejmě velký průšvih. Chvílemi si dokonce říkal, jaká je to posraná vojna, ale pak si představil, jak jiní kluci povolaní s ním do armády se právě oblékají do plné polní a lezou do tanků, aby táhli směrem na Merejské království, kde je čeká jen smrt, buď jejich vlastní, nebo smrt někoho jiného jejich rukou. Musel uznat, že je na tom se svojí kocovinou ještě dobře. Až do oběda k bazénu nikdo nepřišel a Jan tupě zíral na zasněženou zahradu.
       Kolem půl druhé odpoledne se ve dveřích objevil Tom s kufrem v ruce s tím, že odjíždí a chce se rozloučit. Prohodili pár slov o včerejším večeru a o kocovině, kterou měli oba důkladnou, a pak se Tom náhle zeptal: "Co si myslíš o tý válce, Honzo?" Jan se zarazil, ale pak odpověděl hrdě: "Jsem proti válce a násilí, nesouhlasím s tím, ale oni si začali a co nám teda zbývá?".
"Ale počkej, Honzo, vždyt jsme to přeci my, kdo útočí," odporoval mu Tom. "Kam se poděl ten tvůj pacifismus?"
"Oni stavějí bunkry a děla na hranicích! I když jsem proti válce, musíme se přece bránit!" Reagoval překvapeně Jan.
"A jak to víš, že stavějí bunkry?" Dostalo se mu bleskurychlé odpovědi, kterou vyprovokoval svým ostrým tónem.
"Ríkali to přece včera v televizi!" Jan byl stále udivenější. Že by si na to Tom nepamatoval?
Režisér soutěžních pořadů se odmlčel a jakoby nervózně se kousl do spodního rtu.
"... ano vlastně. Máš pravdu. Říkali to přece v televizi."
S touto větou nechal zmateného Jana stát u kraje bazénu a rychle bez rozloučení odešel, protože řekl víc, než bylo vhodné. Jan měl neurčitý pocit, že najednou do sebe něco zapadlo, že najednou mu tady něco dává větší smysl než dříve. Ale udělalo se mu náhle špatně z včerejších piv a Pálenice a byl nakonec rád, že se stihl pozvracet až na záchodě, takže na celou věc zapomněl.
       Spousta hostů narychlo odjela ten stejný den. Buď je povolala armáda do aktivní služby, nebo sami cítili nějakou povinnost být v době války někde jinde. Jan se o to nezajímal, pro něj se toho v zásadě moc nezměnilo. Jeho hlavními povinnostmi stále bylo jen hlásit se ráno generálmajorovi a nosit ručníky do prádelny. Vojenská posádka byla zdvojnásobena a generálmajor Želvická byla na všechny poněkud přísnější a někdy se dokázala kvůli pozdnímu rannímu hlášení nebo zapomenutému ručníku u bazénu rozčílit tak, jako by na těch dvou věcech závisel veškerý válečný úspěch Lotvie. Jan si připadal v rozlehlém zámku osamělý. Do bazénu nikdo nechodil a v celém objektu nebyl nikdo vhodný ke konverzaci. Snad kromě starého pana Želvického, ale ten strávil většinu dne prací a večer byl zalezlý v bytě, který měli s generálmajorem Želvickou a do kterého samozřejmě Jan nemohl jen tak přijít.
       Tak dny ubíhaly ve stále stejném stereotypním řádu rekreačního střediska. Ráno nástup a hlášení u Želvické, pak hlídkování u prázdného bazénu, pak zase hlášení a pak vinárna a televizní zpravodajství přinášející prakticky stále stejné zprávy, které nic zásadního nesdělovaly.
       Jednoho večera se ve vinárně objevil i pan Želvický, což bylo nezvyklé. Poručil si Pálenici a pak seděl u stolu sám celý nějaký smutný. Jan si k němu přisedl a snažil se o rozhovor, ale Želvicého něco trápilo a nebylo mu do řeči. Museli tam sedět přes dvě hodiny a vypít pěknou řádku panáků, než se přes různé otřepané fráze o počasí a debatě o údržbě bazénu dopracovali ke skutečnému rozhovoru. Jan vyrozuměl, že Želvického trápí nějaký problém s manželkou, ale nic nevyzvídal a ani ho to příliš nezajímalo. Nejzajímavější bylo, když začal Želvický vyprávět o válce proti Latvislávii, kde sloužil jako pilot bombardéru.
       "Neřekli nám nikdy, co je cílem. Dostali jsme jen souřadnice a počet bomb, které musíme shodit. Tvrdili nám, že je shazujeme jen na vojenské cíle - továrny na zbraně, bunkry, děla a podobně. Ale Honzo, něco ti řeknu! Vyletěli jsme na jednu z posledních akcí války. Taky jednu z největších. Desítky, možná stovky letadel letělo v obrovské formaci. Bombardéry byly v středu a kolem stíhači, kteří nás chránili. Ten pohled na letící roj byl úchvatný, věř mi Honzo. Pak se ale stalo něco, na co nikdy nezapomenu. Můj navigátor, když jsme rádiem dostali konečné souřadnice místa shozu, začal vyšilovat. Letěli jsme totiž přímo nad hlavní město Latvislávie a naším úkolem bylo kobercové bombardování. Křičel, že nechce mít na rukou krev, ať to otočím a letím zpátky. Byl bych ho snad poslechl, kdyby kapitán posádky nevytáhl pistoli a nepohrozil nám zastřelením, pokud nesplníme rozkaz. Ten navigátor tam tenkrát zemřel kapitánovou rukou a já ze strachu před smrtí nebo vojenským soudem jsem splnil ten strašný rozkaz. Samozřejmě, že i kdyby jsme to obrátili, byli tam ještě spousty jiných bombardérů, které by dílo zkázy vykonaly stejně dobře i bez našeho přispění." Odmlčel se, aby se nadechl.
       "Ten kapitán byl tvůj dědeček. Byli jsme jen titěrné loutky ve velké hře generálů, naše rozhodnutí by stěží mělo nějaký vliv na průběh války a míru utrpení Latvislávců, ale stejně bych tam raději tenkrát zemřel s tím navigátorem. Rozumíš mi, Honzo? Mám teď na rukou krev." A natočil na Jana demonstrativně dlaně. Byly roztřesené a vrásčité, unavené celoživotní prací a byla na nich vidět všechna bolest, kterou starý pán za svůj život zakusil. Byly to ruce pěšáka a byla na nich krev jiných pěšáků.
       Jan celou dobu jen seděl a poslouchal. Teď, po skončení vyprávění, neměl slov. Tak tedy i jeho dědeček i pan Želvický. Tak tedy i oni byli pěšáky jako ostatní.
       "Přeju ti, Honzo, abys neměl nikdy na rukou krev, tak jako já. Je těžký s tím žít, když si to uvědomuješ. Závidím těm, kteří tam byli v jiných letadlech a po válce žádnou vinu necítili. Znám pár takových. Rození vojáci bez svědomí jako moje žena například. Ne jako ty a já," obrátil se opět Želvický na Jana.
       "Mně se to nestane," odpověděl mu Jan sebejistě. "Já nad rozkazy přemýšlím. Nejsem voják, jsem Jan Cestář a rozhoduju sám za sebe. Nejsem a nechci bejt jen pěšák, kterej dělá něco, co po něm chtěj jiný!"
       Želvický dlouho neodpovídal. Nevěděl, jak Janovi říci svůj názor, že se mýlí, že každý je vlastně pěšákem v nějaké hře a nemusí to být zrovna válka. Jenže Jan byl mladý, byl idealista a věřil ve svoji svobodu. Tu noc se Želvickému špatně usínalo, protože ho Janova naivita trápila. Vzhledem ke svému věku možná oprávněně trpěl pocitem, že ho v životě už nemůže nic překvapit, a že je tudíž oprávněný mladé lidi poučovat, ale stejně Janovi nic neřekl, protože nepředpokládal, že ten by mu uvěřil. Věděl, že Jan jednou dojde poznání toho, jak to s pěšáctvím je, ale netušil, že to bude tak brzy.
Nedlouho po jejich rozhovoru jednou ve večerním zpravodajství bylo oznámeno, že na některých územích Lotvie lze během noci očekávat přelety letadel, že se ale není čeho obávat, neboť půjde o letadla lotvijské armády. Všichni šli tu noc klidně spát. Kolem druhé hodiny ranní ale Jana vzbudil rachot a shon ze zámeckých chodeb. Rychle přes sebe přehodil župan, vyšel na chodbu před svým pokojem, kde potkal protivného vrátného, toho, který vždycky trval na salutování.
"Co se děje?" Zeptal se Jan.
"Letadla! Spousta letadel!" Odpověděl chvatně vrátný, který byl teprve napůl ustrojen ve své uniformě. Rachot motorů byl skutečně slyšet, byť jen potichu, neboť se nacházeli v suterénu.
Najednou se chodbami rozlehl nepříjemný zvuk sirény, což znamenalo poplach. Jan ji slyšel za svůj pobyt poprvé, ale hned věděl, co znamená.
       "Letecký poplach, bombardování!" zaječel vrátný. "Do krytu!" zařval a rozběhl se na druhý konec dlouhé chodby. Tam byly ocelové dveře s několika zámky a petlicí. Vrátný vytáhl svazek klíčů, překotně ho otáčel a hledal správné klíče, kterými otevřel postupně všechny zámky. To už se na chodbě před vstupem do krytu shromáždilo několik členů personálu, kteří bydleli, stejně jako Jan, v suterénu. Když byly dveře odemčené, odendal ještě vrátný petlici, dveře otevřel a pobízel všechny dovnitř. Siréna nepřestávala kvílet a letadla byla slyšet stále víc a víc. Do suterénu přibíhali další a další lidé, často oblečeni v tom, v čem spali, a jeden přes druhého křičeli nejrůznější věci. Zatímco všichni jeden po druhém mizeli ve tmě krytu, hulákali zmateně: "Co se děje? To nejsou naše letadla? Třeba je to jen cvičení. Vždyť se tam všichni nevejdeme!"
       Ale vešli se. Siréna konečně zmlkla a přispěchali generálmajor Želvická s manželem. Petlice, která byla předtím zvenčí, se dala zevnitř. Kryt tvořila dlouhá místnost asi tak deset metrů pod zemí s vyklápěcími lavicemi podél zdí. Celou místnost osvětlovala jedna slabá žárovka při jednom konci, takže na druhém byla téměř úplná tma. V tom tmavém rohu bylo na sobě naskládáno několik beden, zřejmě s potravinami pro dlouhý pobyt v krytu. Vedle vchodu do místnosti kousek od žárovky byla vojenská radiovysílačka i s přijímačem. Generálmajor Želvická se postavila pod tu žárovku, ze seznamu pak četla postupně jména všech obyvatel zámku a ti se hlásili výkřikem "Ano!" nebo "Zde!". Ledadla byla slyšet jen jako tiché monotónní "rrrrrrr", ale začali se ozývat výbuchy. Nejprve zdálky a potom blíž a blíž. Nikdo ze seznamu nechyběl, generálmajor Želvická určila dva z vojáků, aby šli ven a hlídali zámek. Se strachem v očích, ale bez známky odporu vůči rozkazu oba odešli s puškami ven. Potom všichni jen mlčky seděli s hlavou zabořenou v dlaních nebo s pohledem upřeným na žárovku, jako na jediný zdroj světla a poslouchali výbuchy bomb.
       Byla to strašná noc plná strachu. Nikdo neusnul. Jan si vzpomněl na vyprávění Želvického a uvědomil si, že kdysi za války proti Latvislávii on seděl v bombardéru a dole pod ním se lidi klepali hrůzou v krytech podobných tomuto. Podíval se směrem k vysílačce, kde seděli generálmajor s mužem a viděl, že zatímco Želvická hledí hrdě vpřed a není na ní znát ani špetka strachu, starý pán pláče.
Nálet trval podle Janova odhadu asi tři hodiny, ale pak všichni setrvávali v krytu ještě další zhruba dvě, než dostali vysílačkou zprávu, že mohou vylézt. Ještě byla tma, ale zdálo se, že zámek zůstal nepoškozen. Všichni dostali rozkaz obléci se a shromáždit se na prostranství před zámkem, kde vytvořili něco jako nástup, ovšem značně zmateně, protože personál zámku byl z povinnosti ráno nastupovat v řadách zproštěn. Generálmajor Želvická pak pronesla stručnou řeč ve smyslu, že se stali obětí nepřátelského bombardování, které bylo odraženo Lotvijskými stíhači, a že všem děkuje za statečnost. Pak oznámila, že je třeba projít zámecký park a okolní lesy kvůli zhodnocení škod a podobně. V okolí mohou být naši nebo i nepřátelští sestřelení piloti, a proto každý dostane píšťalku a rozkaz zní přivolat s ní ostatní, pokud spatří něco podezřelého. Po rozchodu se k Janovi přitočil barman z vinárny a nenápadně mu vtiskl do ruky malou placatou lahvinku Pálenice. "Aby nebyla zima, zaplatíš to potom," spiklenecky na Jana mrkl. Začínalo svítat a na obzoru byly vidět kouřové sloupy.
       Promíseni s vojáky, z nichž někteří měli psy, utvořili členové personálu rojnici a začali prohlížet nejprve zahradu. Jan nenápadně upíjel z placaté láhve Pálenice, aby zahnal zimu a strach. Až na jeden kráter po bombě v rohu zahrady zůstala náletu ušetřena. Pak začali prohlížet les na jižní straně od zámku. Předtím jim zopakoval poručík ještě jednou rozkaz zapískat, pokud uvidí něco podezřelého a rovněž zapískat, pokud uslyší pískání někoho jiného. To sloužilo k rozšíření informace mezi členy rojnice.
       Byli rozptýleni po zhruba stometrových intervalech, aby se měli navzájem nadohled. Když ale začali sestupovat do údolí, zvětšil se kvůli obtížnosti terénu rozestup mezi Janem a ostatními členy rojnice, takže Jan nikoho najednou neviděl. Vystrašeně svíral v jedné ruce píšťalku a v druhé svoji Pálenici, která už docházela. Najednou uviděl asi padesát metrů pod sebou v údolí na stromě viset nějakou zelenou plachtu. Po pár krocích zahlédl lana visící od plachty dolů k zemi a bylo mu jasné, že je to padák. Bez váhání zapískal a zůstal stát strachy přimražený na místě. Podle pravidel měli zapískat i ostatní v jeho blízkosti na znamení, že slyší a přispěchat k němu, ale nic neslyšel. Zapískal silněji, stále nic. Chvíli tam tak stál a pak si dodal odvahy a řekl si, že to prozkoumá sám. Uklidňoval se tím, že to nejspíš bude pilot jedné ze stíhaček, které tu noc zahnaly merejské bombardéry. I kdyby ne, tak po něm snad nebude nikdo střílet, když nemá zbraň a přes uniformu má oblečenou běžnou zimní civilní bundu. Už se viděl, jak dostává vyznamenání za záchranu spadlého lotvijské pilota. Rychle tedy začal sestupovat směrem ke stromu s padákem.
Když došel ke stromu a podíval se vzhůru, uviděl tam batoh od padáku visící na lanech. Pod stromem nic. Rozhlédl se důkladně a uviděl kousek od stromu nějak nepřirozeně rozhruté listí. Došel k tomu místu a spatřil na rozhrabaném listí rozmazanou krev. Někdo zraněný se tu plazil a krvácel. Zapískal tak silně, jak to jen dovedl a rozběhl se směrem ke křoví, kam stopa vedla. Uslyšel zdálky zapískání a věděl, že ho ostatní slyšeli. Prodral se roštím a jeho pohled se setkal s druhým pohledem. Tvář patřila pilotovi merejského letectva, byla zkroucená bolestí a bledá od strachu nebo snad od ztráty krve. Ležel na zemi a nohu měl ovázanou zakrváceným šátkem. Ležel a hleděl na Jana, jako by prosil o milost. Ozvalo se další zapískání a pak další a další. Už to nešlo zastavit, jeho úloha pěšáka byla splněna. Jan přistoupil váhavě k pilotovi a podal mu svojí Pálenici na znamení svých dobrých úmyslů. Ten si přičichl a celou ji do sebe obrátil, protože v láhvi už stejně moc nezbývalo.
       "To bude v pořádku. U nás vám tu nohu vyléčí," uklidňoval Jan pilota, i když věděl, že mu nerozumí. Pilot se na něj podíval a nuceně se usmál, jako by přece vyrozuměl z Janova hlasu, že je v bezpečí. Štěkot psů se jim zařízl do uší a za křovím bylo slyšet rychlé kroky běžících vojenských bot. Pilot se s bolestným vzdychnutím postavil na nohy a začal utíkat. Samozřejmě, že vzhledem k jeho zranění to byl jen zoufalý pokus o běh.
"Stůj! Stůj, nebo střelím!" Ozval se ostrý hlas poručíka, který už se svým psem překonal houští.
"Prosím tě, zastav se!" Zakřičel teď na pilota Jan. Poručík pustil psa z vodítka a sundal z ramene pušku.
"Prosím ne. Ne!" Otočil se Jan na poručíka a slzy mu vyhrkly do očí. Jeho hlas kvílel zoufalostí.
Pes strhl pilota na zem a zakousl se mu do ruky. Ten vytáhl svůj vojenský nůž a okamžitě bodl psa do krku. Pes zakvičel a uvolnil stisk, čehož pilot využil, aby se znova pokusil utéct.
Výstřel z pušky se rozlehl údolím až zalehlo v uších. Pilot byl zasažen do zraněné nohy a sesunul se k zemi. Pak další výstřel, který vypálil jiný voják přiběhnuvší z druhé strany. Pilotovu leteckou bundu zbarvila na břiše krev. Pak zase výstřel a zase a zase. Stříleli do něj tak zběsile, jako by snad byl pilot nesmrtelný. Janův zoufalý výkřik se nad údolím smísil s kvílením bodnutého psa a s ozvěnami po výstřelech. Padl na zem a slzy mu stékaly po tvářích.


Drahá maminko,
doufám, že jste všichni doma v pořádku. Kvůli válce musím stále zůstávat zde, i když mi základní služba už skončila. Často na vás myslím a nemůžu se dočkat, až budu opět s vámi doma. Měli jsme tu před pár dny nálet, ale jsem v pořádku. Zámek žádná bomba nezasáhla. Dozvěděl jsem se tu strašnou věc o svém dědečkovi a bůh mi odpusť, odsoudil jsem ho za ni. Teď už se na to dívám jinak. Jsme všichni slepí pěšáci, kteří nevědí, co a proč činí. Každý jsme jen kolečko v mocném soukolí, které řídí bůhví kdo, jestli ho teda vůbec někdo řídí. Mám teď na rukou krev, protože jsem splnil zdánlivě neškodný rozkaz zapískat. Nemůžu se teď na dědečka zlobit. Patrně jen plnil rozkaz a nedohlížel důsledky svých činů, jako spousta lidí před ním i po něm. A já jsem nakonec své úloze v této šachové partii dostál také a nenávidím se za to, i když bych měl možná místo toho nenávidět celý tento svět. Nedokázal jsem se vzepřít povinnosti a nedokážu to ani teď. Dál nosím čisté ručníky do prádelny, salutuji protivnému vrátnému a nechám si potupně říkat Honzo, i když se jmenuju Jan. Možná ti to přijde titěrné, ale takové drobnosti jsou často základem pro jiné, větší a důležitější věci. Přál bych si, aby to na světě chodilo jinak.
Líbám tě a všechny pozdravuj.

Jan.