Hned před domem se nás zmocnily tenisové vášně. Pan Bezoušek okamžitě odpálil tenisák mým směrem. Mně se ho kupodivu podařilo také odpinknout, ale zcela mimo. Tenisák zmizel v dálce a z toho směru, kam letěl se ozval výkřik, přičemž ze střechy rodinného domku zmizela postava a s ní i satelit.
„Nesmíte pálit tak daleko,“ nabádal mě pan Bezoušek.
„Je mi to jasné. Teď poletí míček  přímo na vás,“ řekl jsem a  odpálil. Tenisák opravdu letěl přímo na pana Bezouška, ale nedoletěl. Projíždějící muž na kole byl zasažen. Kolo se rozkývalo a nabralo náhle jiný směr. Jeho jízda skončila pádem do záhonku kytek, který patřil správcové Blažkové. To nevěstilo nic dobrého, protože správcová šmírovala na balkoně veškeré dění přes obrovský dalekohled.
„Teď zase odpálím já!“ zvolal pan Bezoušek a v mžiku letěl míček na mě. K mému překvapení jsem ho odpálil. Bohužel však ne tím směrem, odkud přiletěl, ale přímo k  balkonu správcové Blažkové.
Rána do čočky dalekohledu byla velká. Správcová vykřikla a druhý konec se jí zarazil do oka. Odražený tenisák opět zasáhl vstávajícího muže v záhonku. A ten do něho znovu padl jako podťatý. Hopsající tenisák dohopsal ke mně. Iniciativně jsem jej po odražení od země odpálil. Do trasy letu se neprozřetelně připletl místní zmrzlinář pan Zmrzlík se svým vozíkem. Nevím, jak se to panu Zmrzlíkovi mohlo stát, ale za okamžik projel ulicí zaražen hlavou ve vozíku. Správcová Blažková začala připomínat běsnící fúrii a my jsme se rychle klidili z jejího dohledu.
  Během útěku nás napadlo, že bychom měli hrát tenis na nedalekých tenisových kurtech. Za chvíli jsme tam dorazili. K našemu nepříjemnému překvapení na nich byl pan Bělásek,  známý to organizátor všeho možného i nemožného a hned nám začal  organizovat hru.
Bylo mou snahou ukázat, že hrát tenis umím, ač ta snaha nedokázala zakrýt pravý opak. To se projevilo v ten okamžik, kdy při odpalování míčku těsně u sítě,  jsem o raketu zakopl a při hlavičkovém souboji s tenisákem mi podivně podjely nohy. Náraz do sítě následoval okamžitě. Z její druhé strany dobíhal pan Bezoušek, kterému nevyšel krok a tak též vletěl do sítě jako dělová koule. Hned nato se ozvalo zarupání a zůstali jsme ležet  zcela zamotáni v síti.
„Vy jste úplně zničili síť! Jestli to uvidí správce, tak se k vám nehlásím!“ sdělil nám pan Bělásek a hned nám udílel rady, jak máme hrát. A tak lehce otřeseni jsme ve hře pokračovali. Můj první odpal míčku byl hodně nepovedený. To pocítil i pan Bělásek. Byl sestřelen ze soudcovského stolce. Pak se dal do běhu, přičemž měl vytřeštěné oči a v ústech zaražený tenisák. Žíznivá čára směřovala ke zdravotnímu středisku.
Jeho nepřítomnost nám však vůbec nevadila. Pak nás napadlo použít stroj na odpalování míčků. Nevím, jak se to mohlo stát, ale desítky tenisáků prudce létaly všemi směry i na sousední kurty, což narušilo hru ostatních hráčů. Zástup naštvaných hráčů,   v jehož čele stanul správce kurtů,  nevěstil nic dobrého a tak jsme raději poklusem prchali pryč.
  Podařilo se nám ukrýt v nedalekém parku,  u kterého byla zeď. Díky desítkám míčků, které jsem pořád nosil v batohu,  jsme si pinkali o zeď. Bohužel většina tenisáků nepříliš vysokou zeď přelétla a zpoza ní se pokaždé ozvalo řinčení skla.
„Slyšíte, jakou naše údery mají sílu?“ zeptal jsem se a přitom mému zraku neunikla cedule na zdi,  na které byl nápis: VÝSTAVA SKLENÍKOVÝCH ROSTLIN.
O chvíli později se zpoza rohu zdi vyřítilo velké množství křičících lidí. Někteří se drželi za hlavy, což dávalo tušit, že je tenisáky neminuly. Náhle nás dočista přešla chuť na tenis a opět nám nezbylo nic jiného, než se dát na útěk.

KONEC