Závěrečná slova, která ti právě padají do klína a od kterých se odvracíš, znamenají mnoho, ve starých jazycích, pamatuješ si na to, jako včera, když jsi mi na dlani podala trochu lučního medu, na bázi jakéhosi nového, vědou nezachytitelného opia, jak tomu bylo přisuzováno jedno z největších dobových proroctví, jenom takových směšných dogmat, nad kterými si spousta mnichů Dadžbonského řádu lámalo své napuchlé hlavy, jsi za mnou přišla v těžkém jezdeckém odění, patrně proto, že jsi chtěla vědět, co já na to.
Vůbec nic.
A večer, snad na tvůj příkaz, muselo to být, mi volal starý Grafoman a vyprávěl: Ten kůň, kterého měla v oblibě teď přeskakuje jednu laďku za druhou a už ho nebaví čekat na to, až si ho znovu osedlá. A ty, ty zatraceně mladej žvanile, bys ji měl pomoct, jinak to nezvládne, vrátit se zpátky a opět stínat hlavy černým tatarům. Ti rostou jako z vody, nepadají vzhůru na zem, nýbrž brousí svoje skelné meče, však víš, o čem ta zašlá pověst pojednává.
Stařík se odmlčel, pomalu mi nadiktoval její adresu, bydlela u řeky, pod řekou, kde by ji nikdo nehledal, udýchanou válečnici, která je zde, která tu kouří generály, každého bez rozdílu, protože se obává těžkých časů, kdy by se mohli hodit, každý po svém, každý se svou šavlí, kterou prozatím nosí mezi nohama, s níž mávají dle častých potřeb ze severní na jižní, ze strany na stranu. Hbitá představa se mi vpila pod víčka, vyschlá nedostatkem slz, a já se poprvé od Alexandrových dob odvážil projít mezi prostituty, mezi těmi dětmi Saphó, té staré děvky, po které se celé lidstvo tupě opičí. A vzhlíží se v zrcadle, pokrytém hnilobou.
- Mám tu pro tebe trochu bábovky. Už jsem viděla leccos, ale tebe sem vyplavila mlha. Tak co? Dáš si se mnou?
Konečně tedy promluvila jazykem novodobé stoky, v níž proudí sladká hraboší krev, hraje tu obdivuhodnou věc, záležitost pro náročné odpadlíky, říká tiše, že tohle by měla být tá poslední, přerývaná kanonáda slov, kvůli které jsem ji vyhledal, procházel studenými průchody, na jejichž koncích a začátcích se promenádovala lůza.
|