O Slunci

 Jakmile jsem začal o životě trochu přemýšlet, dostal jsem neodbytný pocit, že mu něco chybí. Nutně jsem potřeboval silný vlastní zdroj tepla a světla. Takové mé vlastní Slunce, které by proslunilo nehostinnou krajinu mojí duše. Takové Slunce, které by mi dávalo sílu a důvod žít. Světlo, za kterým bych mohl jít a které by mi zároveň bylo zdrojem energie pro tuto cestu. Začal jsem tedy hledat a na nic se neohlížel.
 Jako malý jsem měl moc rád svoji maminku, jako asi každý. Ona s tatínkem byli dlouho Sluncem v mém životě, ale jak jsem dospíval, toto slunce pomalu vyhasínalo. Nechci tím říct, že bych je už potom neměl rád, mám je oba pořád moc rád, ale bylo jasné, že oni nebudou tím pravým Sluncem, které jsem hledal. Rodiče toužili, abych se vyučil zedníkem a vydělával si na živobytí rukama, já měl ale jiné plány. Chtěl jsem být sportovcem, protože jsem obdivoval slavné běžce z televize. Rodiče mi to dlouho zazlívali, ale já už jsem měl místo nich jiné Slunce - chtěl jsem běhat jako vítr. Běhal jsem každý den. Jako šílený jsem trénoval vždy až do vyčerpání. Poháněla mě vidina světla a tepla, které na mě čekalo vždy někde vpředu - běhat nejlíp na celém světě. Vypadalo to slibně, vyhrál jsem několik místních přeborů a můj trenér tvrdil, že mám budoucnost. To mi bylo patnáct let.
 Po příchodu na střední školu mě ale jeden z nových spolužáků přivedl k hudbě. Naučil mě pár akordů na kytaru a já se rozhodl, že místo běžce ze mě bude muzikant. Cvičením na kytaru jsem trávil více a více času, až jsem přestal úplně běhat. Trenér mi to dlouho vyčítal, ale já měl nový cíl, vznešený a krásný - hrát tu nejkrásnější hudbu na světě a přinášet lidem radost. Kytara mi ovšem nadlouho nevystačila a já začal během let hrát i na jiné nástroje. Jak se moje muzikantsví rozmělnilo mezi více nástrojů, začínalo mi docházet, že se žádný z nich nikdy nenaučím dokonale ovládat. Ke všemu jsem ještě věnoval hodně času studiu hudební teorie a historie, což mě od samotného hraní také zdržovalo. Školu jsem dokončil tak tak a pokračoval jsem v hudebním vzdělání. Zjistil jsem ale, že mě samotné vzdělávání zajímá víc než hudba a tak jsem získal další ze svých snů.
 Zatoužil jsem po moudrosti a zapsal jsem se na vysokou školu. Začal jsem navštěvovat nejrůznější filosofické a vědecké přednášky a četl jsem spousty moudrých knih, neboť jsem se domníval, že právě zde se nalézá to světlo mého života, to mé Slunce. To bylo asi kolem pětadvacátého roku mého života. Na škole jsem ale potkal dívku, do které jsem se bláznivě zamiloval tak, jako nikdy předtím. Brzy jsem jí věnoval mnohem více času než studiu. Ze školy jsem se nechal vyhodit a trávil všechen čas jen s ní. Říkaval jsem jí: "Ty jsi moje Sluníčko" a myslel jsem to doopravdy. K životu jsou ale potřeba peníze, a tak jsem si musel najít práci, abych si mohl to svoje sluníčko vzít za ženu. Byl jsem v zaměstnání od rána do večera a dřel jsem jako mezek. Koupili jsme si nejdřív hi-fi věž, pak auto, pak dům. Po deseti letech manželství mě opustila, protože jsem prý věnoval více času a energie práci než jí.
 V té době už mi to ani moc neublížilo, protože moje práce mi dávala takový pocit uspokojení, že pro mě opravdu byla přednější. Zastával jsem vysoký důležitý post a dostávalo se mi díky tomu i velké společenské prestiže, ale stále jsem si nepřipadal dost spokojený. Jedl jsem spoustu tučných jídel a dopřával si i dost alkoholu. Velmi jsem ztloustl a na alkohol si vybudoval lehký návyk. Práce mě časem přestala naplňovat a já propadal alkoholu víc a víc. Ochutnal jsem snad všechno, co člověk kdy nechal zkvasit nebo vypálit a pod vlivem alkoholu jsem měl vždy pocit, že tohle je to moje Slunce, že teď už mi nic nechybí. Samozřejmě, že ten pocit mi vždy vydržel jen do rána. Když uplynuly dva roky od odchodu mé ženy, začal jsem si nedostatek sexu kompenzovat v bordelech se štětkami. Sex a neřesti mě uvolňovaly od stresu a od pocitů nedokonalosti, ale takový stav nebyl samozřejmě udržitelný na dlouho.
 Znechucený svým životem - prací, která mě nebaví, tělem, které už nevypadá jako dřív, tím, že stále nemám to svoje Slunce - jsem začal hledat zapomnění v drogách, které mi dal ochutnat jeden náš významný zákazník z Nizozemí. Drogové stavy byly tak silné, že překonaly úplně všechno dobré, co jsem kdy zažil v mém dosavadním životě. Měl jsem vyděláno tolik peněz, že jsem mohl celý zbytek života profetovat, a tak jsem dal v práci výpověď a odjel do Amsterodamu dělat dýlera kokainu, abych měl své nové Slunce stále nablízku.
 Bylo mi pětatřicet a rozhodl jsem se ukončit svůj bezcenný život pomocí toho bělavého nebo někdy nahnědlého prášku. Kokain, heroin, morfium. Co bylo zrovna po ruce, na co jsem měl chuť. Můj život směřoval dolů jako padající raketa a já se jen sjížděl do stále větších raušů a opájel se pocitem polobožství, který droga přináší. Během roku jsem zhubl o třicet nebo čtyřicet kilogramů, tváře mi povisly a mrtvolně zbledly. Vlasy mi skoro všechny vypadaly a dostal jsem na obličeji ošklivou vyrážku, neboť jsem se vůbec nemyl. Musel jsem spadnout až na samé dno, abych si uvědomil, co se stalo. Až když jsem utratil všechny své peníze a přišel o všechny přátele, co jsem kdy měl, uvědomil jsem si konečně, že tohle není moje Slunce, které jsem hledal. Možná bych měl děkovat prozřetelnosti osudu, že jsem těch peněz nevydělal víc a přátel, že jsem měl taky pomálu, protože jsem se v té době nalézal zřejmě jen kousek od smrti.
 Cílem se pro mě stalo vyléčit se ze závislosti a postavit se na vlastní nohy. Okradl jsem několik mých známých, dýlerů, prodal jsem jejich matroš a za utržené peníze odjel co nejdál to šlo - do Indie. V Bombaji jsem začal chodit do léčebny pro feťáky, kterou vedli buddhističtí mniši. Povídali mi o lásce ke všemu živému a o cestě k osvícení a mě začalo svítat nové Slunce. Mé tělo se zase zmátožilo, vyléčil jsem se ze závislosti a stal jsem se buddhistou. Mým cílem bylo rozdávat po světě lásku a hledat osvícení duše. Nebylo pochyb, že právě osvícení duše je Sluncem, po kterém jsem toužil. Odjel jsem do kláštera v Himalájích a začal jsem studovat staré náboženské texty a denně meditovat. Dosáhl jsem jistého pochopení, ale to základní, co ode mě buddhistická víra vyžadovala, totiž hledat konečný smysl všeho ve vlastním štěstí, jsem nedokázal. Celý život jsem zasvětil hledání Slunce a najednou mi tito moudří lidé tvrdili, že vlastně nikde žádné není, kromě toho, jaké si v sobě sám vytvořím. To mi bylo asi dvaašedesát let a jako jediné východisko jsem vnímal smrt. Smrt bylo to jediné, co mohlo buď uspokojit mojí touhu po Slunci a nebo ji navždy pohřbít.
 Vrátil jsem se proto domů, abych tam na smrt čekal. Vzhledem k mému věku jsem její příchod očekával poměrně brzy. Doma jsem ovšem nenalezl nic, kvůli čemu bych zrovna tam měl zemřít. Už to nebyl domov, rodiče a většina mých přátel byli mrtví. Těch několik málo přátel, kteří byli ještě naživu, si mě buď nepamatovali, nebo mě nechtěli vidět. Má bývalá žena byla zavřená v domově a kvůli postupující Alzheimrově nemoci mě nepoznávala a nebyla schopná rozumné konverzace. Po dvoutýdenním pobytu zpátky doma jsem dostal náhlý srdeční záchvat a byl jsem odvezen do nemocnice. Záchvat jsem přežil, ale podle chování doktorů jsem vytušil, že mi již moc času nezbývá. Rozhodl jsem se umřít na cestě za Sluncem a ne v posteli v nemocnici, tak jsem jednou v noci utekl a vydal se na cestu na konec světa.
 Nejprve jsem zamířil do Španělska, protože je tam hezky a tamní Slunce se mi zdálo pro smrt příhodné. Na cestu jsem si vydělával nejrůznějšími krádežemi a žebrotou, při pobytu v Amsterodamu jsem totiž od feťáků lecos odkoukal. Za týden jsem byl ale ve Španělsku, smrt nepřicházela a já nevěděl, co dělat. Vydal jsem se tedy do Afriky, protože jsem tam nikdy nebyl a vždycky jsem jí chtěl vidět. Na poušti jsem málem zemřel žízní a vyčeráním, ale zachránila mě nějaká expedice. Prošel jsem celou rovníkovou Afriku napříč, málem jsem byl zabit rebely v Kongu, přepadli mě bandité v Zambii a v Angole jsem byl zatčen místní policií. Všechno jsem ale přežil a když jsem po dvou letech od útěku z nemocnice dorazil do Kapského Města, na smrt jsem téměř zapomněl, cestování mi bylo Sluncem.
 Nechal jsem se najmout na zaoceánskou nákladní loď a odjel jsem do Ria de Janeira na každoroční karneval, který jsem vždycky chtěl navštívit. Jeden starý námořník mi náhodou pověděl, že slyšel o mudrci, nejmoudřejším muži na světě, který žije na jedné posvátné hoře v Číně. Přijel jsem na karneval, ale moc jsem se nebavil. Měl jsem ho navštívit jako mladý. Cestoval jsem jižní Amerikou, ale už mě to nebavilo jako dřív. Jihoamerická džungle mi až příliš připomínala tu africkou. Mexická poušt Saharu a Andy byly skoro jako Himaláje. Cestování mě už nenaplňovalo a tak jsem se rozhodl, že odjedu do Číny za nemoudřejším mužem světa, abych se ho zeptal, co je moje Slunce.
 Soudím, že mi v té době bylo něco kolem sedmdesáti, přestal už jsem roky počítat. Nechal jsem se najmout na tanker, který se plavil přes Tichý Oceán z Mexika do Číny. Nechtěli mě nejdřív vůbec vzít pro můj věk, ale když viděli moje odhodlání a můj elán, přemluvil jsem je. Práce na lodi mě vyčerpávala, ale neznámý moudrý muž mi svítil jako Slunce a dával mi sílu. Věděl jsem, že ho prostě musím najít a získat odpověď na svojí otázku. Po večerech jsem studoval čínštinu ze staré učebnice, kterou jsem našel v odpadcích. Nemohl jsem předpokládat, že by čínský mudrc uměl česky, anglicky, holandsky, sanskrtem nebo nějakým africkým nářečím, což byly jazyky, které jsem se do té doby naučil.
 Najít posvátnou horu podle námořníkova popisu nebylo vůbec lehké. Lidé v dnešní Číně totiž už na posvátné hory a na mudrce nevěří. Přesto se mi po návštěvě několika čínských knihoven podařilo horu nakonec nalézt. Byla vysoká, těžko přístupná se strmými stěnami ze všech stran a stála osamoceně uprostřed hustého pralesa. Nevedla k ní žádná silnice ani cesta. Vrátily se mi problémy se srdcem, prodělal jsem další infarkt, ale vůle nalézt odpověď mě nakonec dovedla až na vrchol hory do mudrcovy chatrče.
 Řekl jsem mu celý svůj příběh, jak jsem od mládí hledal své Slunce a nikde ho nenacházel. Mudrc se tvářil udiveně a řekl: "Jsi velice hloupý. Všichni přeci vědí, kde je Slunce, i tvá matka by ti to jistě pověděla, kdyby tě někdy napadlo se jí na to zeptat". Ukázal prstem na oblohu: "Tam je Slunce, je to Slunce pro všechny a tedy i pro tebe. Nemohu uvěřit, že jsi ho hledal v tolika věcech a na tolika místech a nenapadlo tě nikdy, že ho máš celý život přímo nad hlavou."