Středa 17.8.

Leje a mraky se válej v půli hor. Snídani u Lídla konzumjem v druhé řadě Multivana u stolečku. U pumpy si dáváme kafe a čokošku. Ted zkroucený u pultu vypadá jak moderní socha.

Zvolenský hrad je k pláči. Z okolních paneláků koukaj na nádvoří.

Bánská Štiavnica je bomba. Ted sakruje. Vlastivědu si nespojil s chozením do kopce. Velmi strmo zde. Přes spoustu rekonstrukcí a kostelík mizící v mracích a zas se objevující žasnu. Bohaté domy jsou náhrdelník té stráně.

Před Levicema někdo ukrad kopce. Městečka – pomníky bolševizmu. Jak smetí pod stůl někam zakopli kostely a starší domy.

Nitra má kliku, že tam sídlili maďarští arcibiskupové. Areál arcibiskupství je to jediné. V hospičce na hlavní třídě jsme dali obsluze 15 minut. Pak dem do pizzošky, kde jsme sami. Kvalita pizzy odpovídá.

Do Seredi kvůli Ziggymu. Do sídliště zabloudil kostel. Na jeho „lužencové“ hory (odpad při výrobě niklu) nemáme energii. Jo, a Ziggymu řekněte, že Serdehely není maďarsky Sereď, ale Dunajská Streda.

Vzhůru do Štúrova (maďarsky Párkany). Silnice rovná jak pro autopilota i ve 120 s předjížděním. Spousta stejnejch a divnejch vesnicoměst – Galanta, Šaĺa apod. Vypadaj jak v kocovině.

Ve Štúrově maj bejt 3 kempy. Klikatě kroužíme kolem návsi se 3 krámy, 2 hospodami, 1 cukrárnou a stánkem s občerstvaním. Ani ukazatel. S každým dalším kroužením jsme blíž díky náhodně sehnaným informacím.

Po sedmym okruhu jsme v příšernosti, kde si ostatní návštěvníci libují. Před montovanými zamřížovanými buňkami – lemují rozryté tréninkové fotbalové hřiště - se lidi chovaj jak na chatě. Metr vod nich další. Spousta rajcovních ne moc chytrejch holek.

Večerní procházka podél Dunaje. Kam se sere Vltava. Unavené baráčky Štúrova lemované sídlištěm versus Katedrála v Estergomu vypovídaj o sebehodnocení obou národů. Probíráme Tedovu onanii. Normální náhrážka, kerá se dělá v soukromí a kerá se nepřehání. Pookřává.

Do telefonu s Evou proniklo slovo rád(a).

Čtvrtek 18.8.

Hned za Dunajem (ať žije EU – na hranicích jen zpomalujem) závan jihu nebo balkánu? Volnější zacházení s pravidly. První povozy. Vesnice houstnou a když se najednou na horizotu vyhýbám díře a bafne na mě cedule Budapest.

Jak vcucnutí do výlevky – osmdesátkou se po čtyřproudový silnici řítí na sebe načmakaný auta. Jak v Itálii se v plný rychlosti vyhýbaj čemukoli. Ostatní vyhoví, neprudí. Parking kdekoli, kde proud aut neveme. S českou značkou si to netrofnu: Tóth nem ember, může si myslet policajt. U Margit híd pěkný místo. Z maďarských Strašnic vzhůru na Hrad. Všude furt provoz. Jsem velkoměsto, říká tak Budapest.

Jenže: co se to sakra blejská vedle kostela sv. Štěpána? Hotel. Oni si dostavěli siluetu hradu Hiltonem. Brrrr, řiká Ted. Nahoře turistická zácpa. Festival kýče, oficiálně idové tvořivosti, nadchíňá turisty. Ve směnárně dostávám za 250 korun 1989 forintů. Very important year, řikam pokladní. I na potřetí valí voči. Mladá nebo blbá? Obojí? V centru Budína několik minipaneláků. Hezký, ale kam se to sere na Olmik nebo na x dalších měst, s Prahou nesrovnám. Výměna stráží je stejně směšná jak v Praze. Maďaři jsou ale hrdější.

Dunaj dělá z města velkolepost. Jdem přes něj pěkně dlouho. Dobrýho lángoše si dáme v Budapešti, řikal jsem Tedovi na Slovensku. Těšil jsem se taky na pouliční preso. V centru žádnej stánek, žádný hladový vokno. Restaurace s nesmyslnejma cenama. Obsazenost jim odpovídá. Jinak dva mekáče a jeden Burger King. Pešť jsou Vinohrady, někdy s velmi rozmáchlou secesí. Vše strnulé. Žádný stavební ruch, až na pár oprav silnic.

Nádor galerie? ptá se mládě. Asi si to blbě přečet – to bude Nándor – maďarský méno. Ale ne. Nádor galéria. Jsme na Nádor Jozsef tér. Smích fórky. Náměstí Pepy Nádora. Ne. Náměstí nádora Pepy. Tady nemaj huríkány, tak dávaj ména nádorům. Vzdáváme lángoše a v sámošce kupujem housky a čabajku. Fakt dobrá.

Jíme v parku, kde bezdomovci chytaj holuby uspěj je a pak je pouštěj.

Parlament se snaží sekundovat řece. Vznosnej mohutnej okolo místo, ale jinak vo ničem, jak všechen šovinismus.

Přecházíme zpátky. Z útrob předmostí vyřinčí pratramvaj. Ta snad pamatuje dinosaury, říká mládě. Tedé, tramvaje jsou až od třetihor – tyhlety.

Multivan čeká a vzhůru. Zbývá asi 900 forintů. Něco přivezem. Stavíme u Tesca. Ted potřebuje srát. Kupujem Markovi – dnes je mu dvacet - láhev levnějšího tokaje. Chutnal mu. Popocházím a za úplný zbyteček dostávám u mekáče pouliční preso jak v 80. letech. Lángoše ale nemaj. Oddych. U Maďarů se na dálnici platí. Riskujem. Úspěšně.

Na slovenskejch hranicích ani noha. Zastavit? Komu? Jet dál? Udělam průser? Jedu pomalejc než chůzí. Jedete do Prahy? Dvě holky se vracej z Rumunska. Věcí jak když vyklízí byt. Diví se, že se Rumuni moc nestaraj o ekologii. Směju se. Po krk ve sračkách myslí na ekologii jen zelený Mirek Dušín. Zklamu je. Jen do Bratislavy. Ale vyvážím je na pražskou dálnici.

Kárčí u kterého budem dvě noci spát, je za vodou. Jen pár cenťáků. Občas ho to spláchne. Vyhrabe se. „To já revem, keď sa mi niečo nepáčí, zatial to zobrali, aj ten posledný CEO.“ Lebedí si ve slovenskejch daních. Závist jako prase - 19%, když si předstsvuju svou výplatní pásku.

Voba sou hotový z dárku od nás. Grafika na vytlačovaném papíře od Olbrama Zoubka. Máme jich doma nějak moc.

Ljuba mile ráčkuje: „Urrobila som thajské jedlo.“ Palí to jak čert. I Kárčí, zvyklý na maďarskou kuchyni své matky, má co dělat. Ted vypadá, že umře. „Na tej omáčke psali medium, nie spicy“.

Pijem víno, o kerym Kárčí říká nic moc. Podle mě je skvělý. Rozdíl měřítek – já furt ještě plavu. Stačej nám tři minuty, abychom byli na notě. Jak před 20 lety. I když témata sou jinde a plíseň lidského rodu se po zeměkouli pohnula až neskutečně.