Napřáhnu lopatky víček,
odstraním závěje zbylého spánku,
svět se mi otevře a sníh bude mázdra
                     slepnoucím očím;

a znovu můj hlas
nebude výplní stejného jazyka – –

Otče, pro jeden obraz
jsi olistil světla lamp křidýlky mušek,
jen abys zapálil nákresy léta,
                              a byl podzim,
než odešel poslední nájemník stínu
                           česače jablek;
a potom sněžno:
města jsi proměnil v krasy 

– – na mě teď ve sklárnách padají stropy, 
     do rybí polévky práší se omítka.

Ale nebyl jsi inženýr,
co vymýšlel každé z mých těl;

ne, to já,
to má paměť lomená natřikrát
vzývala bohyni: 
Čtvrtodenní
Zimnici.