Snad vězeň v krystalu

Vladimíru Holanovi

Kde se spojí den a noc, vznikne šedý šev –
tvůj zákop v němž se plížíš  strachem 
                       ze sebehlavně
ran; obranný val cigaret,
jimiž připaluješ papíry a odklepáváš na jiné;
prosinec přání
vrácený na osině, aby to psalo.

V okně tavíš vítr,
odléváš z něj sklo, a z mřížek skládáš krystal,
aby to znovu šlo.

Ticho
je sen zamluvený letem, když se vosk rozpustí
                                     a svíčka spadne.
Spolkl jsi klíček dveří,
z tvého směru už nevyrostou
žádné. Další... Zvenčí připouštíš člověka,
aby naplnil plodovou vodu
inkoustu.

Možná si myslíš:
Sním se, ale pokud se jen nakousnu...

Příteli říkáš:
"Mé psaní je sraní v čase a ve věčnosti hovno."

Samota je testament, odkázaný si tebou zpět ad
ty. Prstoklad koňských kopyt
a stále jeden refrén: smrt, clo
a obtěžkané návraty
na hladký povrch vína,
do žlutých prstů cigaret,
aby to bylo dřív,
aby to šlo.