PŮLNOC MIMO ČAS

Vstoupil jsem v půli noci tiše
do lesku laboratorních BAŇEK
a jedovatého hučení plynu

DIGESTOŘ
němě žalovala na svůj osud
a láhve s žíravinami
výmluvně cenily ZUBY

Stála nad KAHANEM
a její zručné prsty tavily borax
měníce jej
ze stříbrné perličky TUŠENÍ
na zlatou perličku POZNÁNÍ

Můj POLIBEK
padl bez výstrahy za límec
jejího bílého pracovního pláště
a ona vykříkla v nepředstíraném uleknutí

PLYN
dále jedovatě hučel jak víra SRDCE
sžíraná pochybnostmi ROZUMU

Metronom kapek vody
do mušle umyvadla
sčítal vteřiny
jak zrnka na růženci

V černém rámu okna
nehybně plul oblak bílé páry
JAK ŽAL
JAK STESK
JAK BOL

Řekla: Jsem ráda žes přišel
bývá mně někdy samotné příliš smutno
- v takových chvílích myslím
na veselku

A zdánlivě bez souvislosti dodala:
Myslím že máš v sobě cosi tajemného
KAMARÁDE

Řekla: Jsem ráda žes přišel
bývá mně někdy samotné příliš veselo
- v takových chvílích myslím
na rozvod

Objal jsem ji něžně kolem ramen:
Je-li NENÁVIST
stejně veliká
jako LÁSKA
a stojí-li obě v zákrytu
vidíme stejně jen jednu nebo druhou...

Řekla: Myslím ze máš asi pravdu
BRATŘE

Vysmekla se lehce z mého objetí
a energickým pohybem zápěstí
zavřela plynový kohout

TICHO
naráz průzračně zeskleněnělo
a rozezvučelo vysokým tónem
píštalu chladnoucí mědi

Potom znenadání s třeskotem pukl
skleněný zvon vývěvy
a střepy se rozletěly po laboratorním stole

Řekla: Vidíš
a TAK mně jednou PUKNE SRDCE