I.

V podzimním dni
– krátkém a šedivém vlásku
                     stárnoucího roku – ,
když světlu selhává paměť
         a v nastalé mlze
vzpomíná na tvary lidí i dveří
jen matně – –

počkáme na první sníh, oslepí stařecké oči – –

a viditelný
čas.

II

Když zasněží,
do vlasů granule pracího prášku
pochytám z povětří, 
                    a přemýšlet
začnu pak znovu a načisto,
         abych do paměti
stopami vpisoval nejisté znaky
– kudy a kam a proč – ;

jako do písanky
muřími nožkami napíšu příběh
a konec bude otevřený
                       já.

 
III

Když zasněží
a po bílých rovinách vláčený spřežením
                                              svých stínů
s patosem vyslovím 'říjen' – – :
                              tehdy mi v herbářích
začne být tak trochu z nouze, jako by suchý kašel
oblékal sváteční krev,

ale když zasněží,
pod stromy svítí se bílými blůzami,
             až mi zrak přechází
přes křehké mostky –

vrátí se do očí,
a zatopí v ústech jak v krbu – –

potom snad skutečnou podobu člověka 
                                              najdu,
až roztaje napjatá kůže

IV

Když dosněží,
jsou otisky pneumatik v rozbředlém sněhu
                       krajky na záclonách, jež listopad
v ulici Bez stromů strhal – –

to potom bude mi, jako bych nahlížel
                                   pánubohu do oken –
jako bych nahlížel do prázdných pokojů

bílených vápnem
černěných.