Uprostřed hlubokého pralesa, daleko od formanských stezek i nej­bližšího města se krčilo několik chaloupek s maličkými okýnky, ve kterých za větru plápolal mastný papír, několik chatrčí s nízkými dveřmi a doškovými střechami, spalovanými letním sluncem, promáče­nými podzimními lijáky i pobořenými pod tíhou těžkého sněhu.

V osadě žili tvrdí, ale pracovití lidé, kteří si od té doby, co se jejich předkové v kraji usadili, na pralesu vyvzdorovali několik úzkých kameni­tých políček a pastvin pro dobytek, protkaných pavučinou cest, stezek a pěšinek. A vedle jedné ta­kové stezky, tam, kde ze země vyskakoval tenký pramínek, zasadili maličký doubek, snad na ochranu před zlými silami, snad proto, aby tam jednou jejich vnuci a pravnuci našli po práci trochu stínu. Za nějaký čas pak na tom místě vykopali studánku, širokou právě tak na dvě žíznivé a vyprahlé dlaně.

A malý doubek se měl k světu, vyháněl ke slunci výhonky a větvičky, zapouštěl kořeny a rychle rostl a košatěl.

Šel den po dni, rok za rokem, století za stoletím. Některé pěšinky, chodníčky a stezky se ztratily, z jiných lidé udělali široké a pevné cesty, aby po nich mohly projíždět těžké vozy s hnojem a obilím. Z úzkých políček plných kamenů vyrostla velká úrodná pole a z nedu­živého proutku statný dub s mohutným kmenem, sil­nými větvemi a zhrublou kůrou. V bezpečí jeho koruny si hnízda vystavěli ptáci, pod ochranou jeho kořenů si našlo místo několik křepelek, zajíců i hmyzí havěti. A lidé unavení po práci nebo poutníci, kteří v jeho stínu sbírali síly, sedávali v trávě, mhouřili oči a po­slouchali šumící listí, a někdy, když jim nebylo dvakrát do zpěvu, opatrně se do­týkali vrásčité kůry. Sálalo z ní zvláštní teplo a někdy se z ní mohlo číst…

Jednoho podzimního dne přinesl vítr ze světa semínko. Semínko se ukrylo mezi drny, přečkalo tam zimu, na jaře vzklíčilo a z trávy vyskočily bledé lístečky mladého stromku, štíhlé břízky. Starý dub byl tou nenadálou společností poctěn a po tolika letech samoty trochu zaskočen, ale zdvořile po­odhrnul větve, aby prokřehlou a pobledlou slečinku mohlo zahřát slunce, rozevřel nad ní svou náruč, chránil ji před studenými větry, ledo­vými kroupami i letní pálavou.

Břízka rychle rostla, až se z toho starému dubisku to­čila hlava. Jako by i on omládl, jako by se probudil ze staletého spánku a teprve teď uslyšel volání a ucítil omamnou vůni šalvěje a mateří­doušky pod svýma nohama. Ta horkost, to bušení čerstvé mízy ve spáncích, ta závrať… a docela zapomněl na kruté zimy bez konce, černé jizvy po blesku i vyprahlá léta bez jediné kapky vody, zapomněl i na vojáky, kteří kolem táhli za rabováním i slávou, jak mu osekali větve na oheň, jak k jeho zmrzačenému kmeni dovlekli muže a chlapce z vesnice a ani jim nezavázali oči… za­pomněl i na to, kolikrát se lidé v jeho stínu milo­vali a on po­slouchal prudké oddechování a bylo mu to líto.

Také mladé dámě dělala společnost a pozornost starého velikána dobře, uklidňovaly ji letmé a něžné dotyky jeho dlaní a lichotily záplavy nalitých pupenů na špičkách jeho prstů. Každý večer, když utichl vítr, si břízka pečlivě načesala i ty nejtenčí větvičky, droboučkými lís­tečky se opatrně dotýkala starých jizev v jeho kůře, někdy se schoulila do jeho náruče a usínala, ukolébána jeho šustivým vyprávěním.

Šel měsíc za měsícem, rok za rokem. Dub i břízka se drželi za ruce a zářili štěstím. Stejnou písní zpíval vítr v jejich korunách, stejné včely i ptáci létali mezi nimi, stejný čas oba dýchali a žili. A jednou zjara se břízka ob­lékla do šatů z bělavé kůry, větve obou stromů se pro­pletly, pod zemí se spojily i kořeny a už se nikdy nepustily.

Ale hned v létě toho roku přišli lidé, docela jiní než ti, kteří kdysi sázeli tenký proutek. Mladičkou nevěstu pokáceli, roz­řezali ji na polena a odvezli pryč. Starý dub marně natahoval větve, marně tiskl její mrtvé kořeny, šuměl, prosil a volal do větru. V zažloutlé trávě zbylo jen několik rozbitých hnízd a hromádka polámaných větví a vadnoucího listí.

Ten podzim začaly jeho listy zlátnout a usychat mnohem dříve než jindy, i ptáci si s odletem za teplem pospíšili. Všichni naříkali, kolik se letos urodilo trnek a jak bude zlá zima, po listopa­dových plíska­nicích napadl první sníh a udeřily mrazy, země se uložila ke spánku a život utichl.

Přešlo několik dlouhých měsíců, jako by ta zima ani neměla konce… Jednoho dne přeletěl nad zamrzlými hroudami první skřivá­nek, aby ohlásil jaro, ale zem spala dál, na sedm západů zamknutá mrazem… Ale sluníčko stoupalo stále výš a výš nad obzor, jeho paprsky konečně začaly hřát a sníh pomalu a neochotně roztával, ledový dech slábl, mrazivé sevření povolovalo a zakletá země se probouzela. Su­chá tráva už dávno prorostla svěžími lístečky, v koruně starého dubu se již několik týdnů honil teplý vánek, ale na větvích pořád chrastila jen loňská suchotina. Přiletěli ptáci a bezradně kroužili kolem holých větví, na mezi roz­kvetla mateřídouška a hned se sklonila, aby ji nespálilo ostré slunce. Přišli lidé a kroutili hlavami. Ale starý dub se už neprobu­dil.

Překulilo se krátké a horké léto. Sotva lidé sklidili z pole, přišli a su­chý strom pokáceli. Padal klidně, bez sténání a bez bolesti.

Na opuštěné mezi vyrostl keř šípkové růže, která se pak každé jaro obsypala závojem růžových kvítků, jako by se chystala za družičku, a na podzim, když se kraj topil v sy­rové mlze, ozdobila se náručí červených vřetének, která na holých větvičkách vydržela až do zimy a vypadala jako čerstvě prolitá krev.

Pěšinkou mezi poli už dávno nikdo nechodil. Nikdo se tady neza­sta­vil, aby si odpočinul ve stínu, nikdo tady nehledal úkryt před krou­pami ani před vánicí. Žádné srdíčko se nezaposlouchalo do šustivého vyprávění, žádný žíznivý poutník se nesklonil pro vodu a žádné dlaně se nepokoušely číst dávné příběhy z kůry. Žádné cikánské housličky už na té mezi nezaplakaly a žádné děti se tam už nikdy nenaro­dily. Z krajiny se ztratily háje a remízky, po ohromných pláních místo koní rachotily traktory a cesta zarostla kopřivami, lebedou a bodláčím.

A studánku zaplavilo bláto a kamení, ptáci odletěli a až po mnoha letech se tady zastavili další lidé.

Ti lidé nic nevěděli o břízce a dubu. A jednoho dne se rozhodli cestu i mez rozorat. Vytrhli ze země šípkový keř, vysekali i ostatní křoví a zadupali do země poslední šalvěj a mateřídoušku. Jen jakési staré kořeny se jim stále nedařilo dobýt. Dlouho se s nimi lopo­tili, a když se je konečně odkryli, narovnali záda, otřeli zpo­cená čela a překvapeně se na sebe podívali.

V hluboké jámě se navzájem držely kořeny dvou stromů. Jedny kořeny byly mohutné a svalnaté jako paže silného bohatýra, a druhé tenounké jako ruce mladé dívenky, ty kořeny se proplétaly v něžném objetí a vedly ke dvěma trouch­nivějícím pařezům. Jeden z těch pařezů byl velký a rovný jako stůl, a druhý drobný, se zbytky bílé kůry.