s palčivou bolestí v zátylku
vyumělkovaně jednoduchou ze sklánění se před světem
a paralelního nosu nahoru "jako ředitelka zeměkoule"
s utrápenýma očima od ibalginů
snůškama pitomejch slov řečnických obratů
co mě celou svlečou...

s jizvou od pádu z kola
strženým strupem "prej ať to nebolí"
a úsměvem pro blaženou poctu pána co mě zvedal
s nicneprozrazujícím výrazem "nech mě ležet"
v bodláčí betonových chodníčků
co jsem se o ně za patnáct let milionkrát podřela...

s prstýnkem hyzdícím pravý prostředníček
porostly mi ruce a stejně je pořád nesnáším
a mýdlovou pěnou mezi vykrojením
s perspektivou demonstrativního useknutí ruky jako vyjádření skeptismu
vůči náctiletým "básnířkám" mně podobným
rozevlátým rukávům a okousaným nehtům "buďte zticha"...

se znamínkem na kůži co kryje klíční kost
nikdo snad ještě neodemkl "bezpečnostním zámkům se klaním"
a rolákem ke krku poschovávaná všechna pihová zákoutí
s naivně dětským přáním "ať mě nesvlíkáš"
čelit strachu z rozcuchání vrabčího hnízda
nastydnutí z odhalených ramen...

a stejně jednou někdo ten prstýnek sundá
zase mě zvedne zpod pokrouceného kola
a proti bolesti snad další brufen
jsem královnou růžových jazyků
okousaných nehtů do krve
skeptismu, mýdel, písmenek a roláků...