Zdá se mi, že cítím

vanout kouř z nedaleké skládky,

kam se můžou

kromě odřených plyšových medvídků

odnášet i staré ženy,

které už nikoho nemilují,

ba dokonce ani sebe.

 Staré ženy zatím umývají tělo
a chystají sváteční šaty,
protože dnes večer bude
z talířů stoupat nečekaná vůně jídla
v tom mírně zatuchlém  pokoji,
kde je neslušné zívat, objímat cizí kolena,
hlasitě se smát či pokládat nohy na stůl. 

Po večeři se staré ženy bezhlesně svlékají.

Cosi lehkého jako našlehaný bílek

pomalu klouže na zem-

zapomenuté sperma v šicím stroji?

Ach ne, to je jen uvolněný člunek spodní nitě... 

Pozdě v noci, jak se má probůh spát,

když začne okorávat

nedojezená veka na chlebíčcích: 

I kdybychom ještě stokrát žili,

nikdo nám neodpustí

ani zlou smrt,

ba ani dobrý život... 

A zítra... zítra se ten zatrápený člunek

uvolní zase!