Večerní slunce nečekaně
prostřelilo zádumčivý chlad
stínů mezi stromy
Autoskla září
jak radost z očí batolat
Den zaslouženě odpočívá
Večerní lety odvážejí vyčerpané sny
a z přesýpacích hodin motorů
jim padá jemný písek
do očí těm
kteří hledí vzhůru
ale mnohem víc těm
kteří sklání hlavy stálou únavou

Vápenec let se nám
líně přisypává do hrudí
Všem stejně
Jen krystal srdce pukne každému
v jinou chvíli
a metamorfóza roků potom bolí
dokonce i kámen
Ale přesto
či snad právě proto
má stáří mramorovou duši
neleštěnou

Važme si toho
že ji můžeme vidět
a sem tam očistit
když se zakrvácí

Je to tak zoufale málo