CIMBURK

Okamžitě jsem propadla kouzlu onoho místa, stala se zajatcem své touhy, očekávání...
Pochopila jsem, že tohle místo se může stát osudem, setkáním na celý život, láskou.
Opřena o stříbrošedý kmen vysokého ztepilého buku hledím přes stébla travin na siluetu hradu, spíš tušenou.  Oči mhouřím  proti slunci.
Hrad na obzoru, skryt za palisádou dosud neolistěných bukových bukanýrů. Kulisou  velebné scenérie, tohoto jeviště, jsou kopce
a lesy. Lesy buků a smrků a bory a jimi se prohání vítr a zpívá. Věčně zpívají lesy...  
Věčně zpívají i srdce zarytých vandráků, tuláků...
Chce se mi jen BÝT.
Chce se mi jen jít. Pobýt chvíli tu a chvíli zase onde, ohmatat místo, poznat lidi, jejich práci, starosti, trápení i touhy a radosti, zajít na mši a do hospůdky a zase táhnout dál...Nikdy nezapomenu.
Na tyhle tři dny na Cimburku nikdy nezapomenu.
Jsou chvíle lehounké. Nic neváží a přece zůstávají...Přijeli jsme na noc. Na prvním nádvoří vatra. Šplháme po dřevěných schodech snad do nebe. Jsem pohlcena a prostoupena duší hradu.  Zdálky se  zdál zříceninou. Zblízka bytní, jeho obrysy mohutní a mapy jeho cest se zvětšují až překryjí obzor a podmaní si srdce poutníka.
Jak poděkovat Lišákovi, který nás navnadil? Dává se lišce návnada, tu to bylo naopak.Další a další dřevěné schody. Dřevěné, kované dveře, hradu hodné. Se zatajeným dechem mžourám do tmy. Dubové stoly a lavice, na nich kůže. Okénka do tří stran, mohutný bílý krb
a nádherných mladých kluků by ses, Poutníku, nedopočítal.
Dobře se s tak nádhernými mladými lidmi uléhá pod jednou střechou. Podkrovní, petrolejkou ozářená místnost s vysokým stropem, dvě malá, kulatá, lodní okénka, za nimi větve starého smrku a nebe, vysoké a plné hvězd. Jsou noci, Poutníku, kdy nebe je syrové a vysoké a tobě se  zdá, že stačí stoupnout na špičky a prstem se dotkneš hvězd. Za takových nocí, Bratříčku, je Tvé srdce  lehké. Nic je netíží a ono zpívá a tančí. Je doma.
Jsem doma. To byl pocit, který mne zaplavil. Pocit lásky, vděčnosti, naplnění odvěké touhy.
Hrad a jeho páni ještě spali, když jsem se vykradla ven a přidala se k neznámému poutníkovi. Cosi mne táhlo do Střílek,
i když hrad a buk jsem opustit nechtěla.
„Taxi“ až před dům.
Je to 32 let, co jsem tu pobývala na prázdniny.
Jak jednoduchý, střídmý, pochopitelný
a uchopitelný život tehdy byl! S koňmi na pole, práce venku, meze voněly k zbláznění
a zadušení, prostá večeře, vždy stejná,  vždy nám chutnalo. Žluťounké vlastní brambory, sádlem polité, okurky a kyška nebo kozí mléko. Dvě holky si v noci na seně vzadu šeptaly tajemství svých probouzejících se těl a lásek a snažily se z hvězd čistého a hlubokého nebe vyčíst, co kterou čeká...
A výlety s dětmi. I na Cimburk . Cimburk jsem už nepoznala. Moc se změnil. Ani Mařenku jsem nepoznala. Nemoc ji změnila, po chemo bez vlasů. Tak proto jsem sem musela!
Poseděli jsme, poklábosili. Dostala jsem
od koláče i vajíčka, vše přepečlivě Mařenkou rozdělené na čtyři dílky, aby každý svěceného stejně měl. Světilo se na mši v kostele.
Na zahradě ani dvoře se mnoho nezměnilo. Švestka se stejně naklání nad studánkou.
Po tolika letech společný oběd. Josef,  stále stejný filosofující venkovan, zemitý chlap
a hospodář. Tak jsme se zabrali do řeči, že řízky obalil ve šrotu pro drůbež a drůbeži dal jemné strouhanky! -To jsme ani za války nejédli,- směje se Mařenka a včilkaj to máme ve svátek
a pro hosta.
Ožebračená Mařenka, ožebračený hřbitov. Přesmutně, hluše, nijace vypadá druhdy  slavný hřbitov bez soch.
Stoupáme, průsekem ještě zahlédneme červeň střechy a kupoli věže kostela a v zákrytu s ní i zámeckou věž a hodiny a mizíme za zátočinou v lesích.
Za sebou necháváme Střílky, kostelík, nešťastného nového, mladého faráře, který by se tak rád oženil! Vzpomíná na věčně živé a veselé Losiny, kde žil plně a všechno bylo jiné než tady, kde sedí v zatuchlé tmě vlhké farní komůrky, kde na mši chodí jen staré babky a nechápou jeho žerty a výzvy omladině odsuzují. Za sebou necháváme Střílky i nenávist vesničanů k jogínům, kteří se usadili na zámku a s nimi přišly do vsi i novoty a pochyby.
Stoupáme lesy vzhůru, jako před těmi dvaatřiceti lety, jako s Jožinkou a Mařenkou.
Jožinka, mentálně postižená stará žena s duchem prostého dítěte, šla jako tank a ostružiní se jí ovíjelo kolem silných lýtek
 a do krve je drásalo.
Jožinko, nechoď trním.
Á co by, Kristus také musil trpět a měl trnovou korunu...
Když žasneme nad krásou paseky a lesů
a výhledů, oba vzpomínáme na jednoduchou odpověď Jožinky.
Jak stvořil Bůh svět?
Už když se narodil, věděl, že bude svět dělat
a než dorostl, měl spoustu času si všechno důkladně rozmyslet.
Její prostá jistota zaskočí leckdy mudrujícího filosofa. Jožinčin svět je jednoduchý.
A snad i pravdivý.
Král je nahý. Děti a blázni mívají pravdu.
U DUBU.
I tento král je nahý.
Pod námi se vlní krajina.
Naše domovina je krásná.
Na pasece, opřeni tu o pařez, tu o kmen stromu, objevujeme světy druhých.
Slunce za zenitem je ostré a všechno prokreslí do detailu.
Potkali jsme koně. Nádherné koně. Hnědáky
bez hospodáře. Jeden s plavou hřívou, druhý tmavou. Stojí tu urostlí, nádherní, s hlubokýma očima a vlhkými, drsnými jazýčky.
Tahají klády.
Špatná nábližka.
Bosorka bláznivá jde mlázím, trním, ostružiním, bahnem, blátem, vodou, přes kameny a trámy, necestami.
Koryčanská přehrada.
Svazky petrklíčů, kus normálního lesa.
U přehrady slaňuji po plotě nad náhonem.

Jižní parkán.
Bosá , zničená chodidla zahřívá ohýnek
a přítomnost kamarádů.  Skývy pečeného chleba, pivčo. Jsou večery, kterým nechybí nic.
Kdy stačí jen být.

U Lišáka v noře.
Ještě stále, už vlahým večerem dlouhých stínů, přicházejí zvědaví turisté, normální lidé z jiného světa. Hlídáme jejich kola a věci nedůvěřivých
a hledíme do údolí, jak se postupujícím dnem
a světlem mění. Mění své tvary, rysy, svoji tvář, která je hezčí, nepoznáš. Nevybereš, Bratříčku.
Sytím se do dnů příštích.
Jak prosté je být.
Zastavit čas, nevnímat jeho běh, sedět s černým Kozlem a světlým Lišákem, upírat oči do krajiny, vtělit se s ní v jedno, splynout. Nemytá, nečesaná, bojím se návratu do civilizace.
Zapomenout. Se zatím daří.
V Lišákově noře poznávám i osudy mladých lidí, letmo se dotknou naše cesty a žasnu, když mně Lišák představil M. Uvědomila jsem si, že jeho otce znám od velkého ohně jedné dlouhé zimní noci nad Čebínem a pak dál.. .Vzpomínky se kutálejí jako penízky. Také se tak rozutíkají.
Pojď strašit na hradby. Krutě mne Lišák uprostřed mé noci vytáhl ze spacáku.
Černá paní a fousáč s petrolejkou lezou
a škrábou se po hradbách i tam, kam se nesmí
a proto to tu tak všechno voní.
Tady u hlásky stačil jeden chlap uhlídat celý hrad. Tady v noci slyšíš i list, který padá k zemi
a brouka, který leze přes cestu.
Nic ti tu neunikne.
V druhém nádvoří stojíme a snažíme se vidět hrad, jaký byl před třemi, čtyřmi sty let očima jeho obyvatelů. Před naším vnitřním zrakem ožívá hodovní síň a taneční sál i černá kuchyň
a hradby, stráž na nich ....
A měsíc. Měsíc vychází!
Ohromný nad hradbou buků. Stříbrný, kulatý míč.
Tichá noc ho zrodila, tichá noc ho povila, dala dar všem nespavcům, snílkům a romantikům, všem tichým bláznům. I těm hradním ....
I láskám jejich.
Stříbřitá noci! Vzpínáš se na nožkách štíhlobokých klisen. Noci tichá, noci mámivá, noci kouzel plná. Mateš srdce naše, měníš směr našich kroků... Prosím tě, postůj, ach, postůj.
Ty noci stříbřitá, ty noci mámivá!                               Ve věži totéž co včera. Stejný obrázek.
Kytary, mladé, bujaré hlasy, odlesky plamenů krbu. Světlo plamenů i petrolejek tančí po římsách,kameni a zdech věže. V temných, tmavých koutech se k sobě tisknou milenci.    
A věru, nic jim nechybí. Nic.
Nádherní, mladí kluci.
Věru, je z čeho vybírat!
Náhle nevidím dnešní omladinu. Vidím mladé básníky, Villony. Zvedají cínové korbele uprostřed pitky berou na kolena dívčiny, které před ně na dubový stůl staví další a další korbely.

Cítím a ctím atmosféru,  kouzlo a nebývalý půvab hradu, který se večerem a nocí prohlubuje. Vtiskne do člověka. V noci  hrad  ožije, stává se živoucí bytostí, plnou kouzel zmizelého  času.
A kdesi nad věží krouží zapomenuté káně. Ráno vychutnávám teplo spacáku,  milosrdnou tmu a čas, který  dni vtiskne jinou tvář. Nemusím vstát a spěchat. Naslouchám oddychování spáčů. Hned vedle mne spí mladí kluci. Včera pracovali, hradu dávají kus sebe a v jejich tvářích je to znát.
Spí zaslouženým spánkem, lodním okénkem nakukuje slunce a svěží vítr. Kradu se ven
a chvíli ještě pobudu v kuchyni, kde na lavici spí spánkem spravedlivým  Skřeťajz.
A zase u buku.
 Po návratu se kluci na hradě už činí na lešení.
 Na jižním parkáně u přátel voní letní ráno 
a my ztrácíme pojem o čase.
Povídáme o živých i mrtvých.
A když nastal čas jít, ani mne to nemrzí,
neboť už dlouho jsem tak nenaplnila své dny.
Ještě jedno pivčo bych si dala...
U Lišáka, poslední zastavení, ani se neohlížím protože vím.
Vím. Sem se zase vrátím. Sem se budu vracet, tady jsem doma.
Slunce šílí. Bosá jdu známou cestou. Lesní cesty i pěšiny vypadají jako kýčovité pohlednice.       Jako nejkrásnější obrazy.
Vršatec.
Studánka. Jeden vysoký s blond hřívou v culíku, druhý tmavý, s sebou holky. Oni na Cimburk,
já s tornou z něj. Posedíme.
Ve stínu ovocného sadu se pomiluju s krajinou, která se stala mnou a jdu zase dál.
Dva buky v příkopě, dva stříbrošedé mohutné kmeny buků,   nad nimi rezavé listí doubků
a za nimi temná zeleň smrků. Neuvěřitelný obrázek. Na mezi otakárek a žluťásek a včelky makají a  mně už došel film.
Tento obrázek by byl nejlepší. Vím to.
Bez pochyb.

Ve svahu posedím v hospůdce s majiteli
a Arankou, čtyřměsíčním vlčákem. Stop. Pohoda. Až domů. Šikovný mladý muž, podnikatel, Slovák.

Sama. Tak svobodná. Tak lehounká v lesích.
Buk a Panenka Maria.
Buk a Buš. V městě, plném negací, vletím přímo do jeho široké, chlupaté náruče. Ztratím se v ní, světu na dosah, zapomenu na práci, na Cimburk, na všechno a zcela sama sobě v něm ztracená nevím, kde je hranice a zda vůbec nějaká?
A zda milencům, láskám, které se vracejí říci ne. Zda není nad mé síly přát jim štěstí v novém životě beze mne a přece se mnou.
Bolestná touha sdílet dny a vrátit čas...  Touha prožít s ním romanci na Cimburku a šílení jara
v lesích, na lesních pěšinách a v hradních temnotách. Důvěrně známý  pot a sůl a pach
milovaného chlapa. Hry lásky šálivé, mámivé, propasti hluboké, kam lze se vznášet a být
i nebýt zároveň! Milost krátkého zapomenutí,  ztracení  a dotyku tajemství zrodu. 
Ticho slavnostní  jako v májové přírodě.
Hluboké oddechování milenců před návratem
do šíleného světa.