Starý pán se rozhodl, že už o tom skutečně musí někomu říct. Čtyři roky to snášel, neuvěřitelné čtyři roky to vydržel, ale teď má pocit, že musí jít do města a někomu se vyzpovídat. Panu Eduardu Jahelkovi zemřela před dvanácti roky dcera a hned po ní ji následovala její matka, tedy jeho manželka. On se z toho už nevzpamatoval. Osm let vydržel žít v domě, kde se stalo to neštěstí. Pak si ale uvědomil, že už na to nemá. Stále slyšel dětský pláč jejich holčičiky, stále se díval do žalem utrápených očí své manželky a stále v duchu slyšel, jak se s ním naposledy loučila. Ne, tohle se nedá vydržet, řekl si jednoho dne a rozhodl se k životnímu kroku. Prodal dům a koupil si tu nejopuštěnější chatku, jakou si dovedete představit. Kolem dokola les, nejbližší město (on tomu říkal město, ale byla to spíš vesnička) bylo patnáct kilometrů lesní cestou. Tou se vydával většinou jednou za měsíc, aby si nakoupil potraviny a jiné věci nutné k životu. Čtenáři se může zdát, že pan Jahelka nemohl být šťastný; ať jste sebevětší samotář, každý občas touží po společnosti. Ne tak pan Jahelka. Jeho životní styl, abych tak řekl, mu absolutně vyhovoval. Jedinou věc na této samotě nesnášel. A to noci. Pan Jahelka se nebál zlých lidí, ani duchů, jak by možná milého čtenáře mohlo pošetile napadnout. I když s těmi duchy by nebyl tak daleko od pravdy. Každou noc se totiž v okolních lesích ozýval příšerně hlasitý dětský pláč.

     Když pan Jahelka přespával v této chatce poprvé a poprvé ho dětský pláč probudil ze spaní, myslel si, že to je pouze nějaký přelud. I druhou noc to na něco svedl, nejspíše na volání nějaké divoké zvěře, či prohánění větru ve větvích. Ovšem potřetí už pláč ignorovat nemohl. Vyběhl tedy v noční košili do lesů, podívat se, jestli se tu skutečně neztratilo nějaké dítě. Nikoho nenašel a tak šel spát. Dětský pláč ale neustával. Čtyři roky, noc co noc, ho slýchával a nyní se starý pán rozhodl, že už o tom skutečně musí někomu říct. Čtyři roky to snášel, neuvěřitelné čtyři roky to vydržel, ale teď má pocit, že musí jít do města a někomu se vyzpovídat.

     Pan Jahelka otevřel dveře do hospody, zrakem obhlédl přítomné a nakonec si přisedl k jednomu stolku, u kterého seděl muž, s nímž si pan Jahelka už několikrát povídal. Dlouho nechtěl říct, co ho trápí, ale nedalo mu to. Přistihl se, jak svému ,,příteli" říká úplně všechno, jak mu vylévá své ustrašené srdce, jak se všechen ten nashromážděný strach dere ven a také jak se mu vlastně ulevuje. Přítel dlouho po monologu pana Jahelky mlčel. Nakonec řekl: ,,Podívejte se, to není jen tak. Musíte být hodně...ehm...vyčerpán. Víte co? Každou chvílí tu jezdí autobus do města. Nasedněte do něj a někde tam vyhledejte psychologa. Ne, nemyslím si, že jste blázen, ani že si to vymýšlíte, ale bude lepší, když si tam zajdete. Může vám předepsat nějaké prášky na spaní."

,,Jak dlouho to trvá?"

,,Štyry roky pane doktor."

,,Opravdu? To je neuvěřitelné! Neprodělal jste náhodou někdy nějaký šok? Nebo nějaký citový otřes."

Pan Jahelka se dlouho rozmýšlel. Nakonec se rozhodl svěřit se naprosto do rukou medicíny a mluvit absolutní pravdu.

,,Jo, umřelo mi mrně a žena."

,,Vám zemřelo dítě?"

Pan doktor už si byl téměř jistý diagnózou.

,,No jo, ale nechci vo tom mluvit."

,,Jistě, jistě. To je pochopitelné. Počkejte, předepíšu vám nějaké prášky a pokud to nepomůže, tak se u mě zastavte a domluvíme se na nějakém dalším léčení, souhlasíte?"

,,No jo, děkuju vám, pane doktor."

     Před spaním si vzal prášek. Potom se převlékl a ulehl. Těšil se, že po čtyřech letech konečně zažije normální noc.

     O půlnoci ho vzbudil pláč. Starý pán si sedl na postel a rozbrečel se také. Z naprostého pocitu žalu se dostal do naprostého pocitu nenávisti. Sundal ze zdi pušku, převlékl se a vydal se do lesů. Rozhodl se, že teď už přijde na to, co se to tu děje, ať je to cokoliv. Odhodlaný třeba i položit život. Doktor byla jeho poslední naděje, teď už mu na ničem nezáleží. Rozběhl se do lesů. Šel přímo za tím zvukem, přímo za tím brekem, tím srdcervoucím nesnesitelným vytím malého dítěte.

***

     Za dva roky si chatku, nyní již téměř rozpadlou, koupila rodina s malými dětmi. Chtějí zde trávit prázniny. Vyhovuje jim naprostý klid od všech počítačů, televizí, aut a podobně. Dlouho tam ale nevydrželi. Po několika tam strávených nocích chatku zase prodali, protože je tam prý slyšet zvuk podobný pláči nějakého starce.