Už mě nebaví
ta tvoje pohádka o naivitě
a těle z broušeného skla

Jsem krátce na cestě
a nechci rozumět zářezům
nevěřím na výmoly
někde uprostřed bývalo okno

dotýkal jste se mě tam
kde mi končí vědomí
a já se jen prohnula
ve své průhledné nahotě

žongléřka s cordy
prvně se pořezala ve tváři
do tvaru úsměvu
kam až dosáhla láhví

ale ve skleníku
jsi neřekla, že červené nechceš

skvrny se mají solit
okna otvírat nemusíte
je vidět skrz