| Prolog |
|---|
|
| Fragmenty |
Ze střechy na mě upadl kus ledu.
Malá Klára ztratila naušnice, které dostala darem od své matky.
Dlouhé hodiny po které byla zalezlá ve svém pokoji, proplakala a pronaříkala. Až za ní jednoho slunného dne přišel Hanz a vybídl ji k tanci, pozbyla Klářina ztráta veškerého smyslu.
Vidět svět v naprosto stejných barvách. Tím je myšlena totální harmonie názorů.
Vyvyšující pohled jiného člověka není ničím jiným než bezbřehou pýchou.
Jednají semnou jako s milióny jiných, ale často mám dojem, že jsem jedinný, komu se takové jednání protiví.
Když ležím v posteli a snažím se usnout, zdá se mi, že k tomu nikdy nedojde.
Vzpomínám si, jak jsme jednou zabíjeli přímo v panelovém bytě jednu husu. Moje babička ji jednoduše podřízla, zatímco já spolu s matkou jsme té huse držely nohy. Událost doslova vypálená v paměti.
Usnula. Dívám se na ní. Už nic necítím.
Mám jen jedno přání, chtěl bych vylíčit celé své vnitří veškerenstvo.
Převelikou radost mi učinil kněz Levin, když za mnou přiběhl s posledním pomazáním.
Můj otec.
Rád bych viděl blízkou minulost. Někteří by se rozkrájeli, jen aby spatřili budoucnost, ale ta pro mě nemá význam, chci se kochat ve vlastních chybách.
V oprátce uvízla hlava jakéhosi starce. Jeho tělo zatím bloudilo po pokoji vrážeje do stěn a nábytku a hledalo onu oprátku.
Jsem přesvědčen, že je mé narození omylem, neboť na tomto světe není nic co by stálo za to vykonat.
Pokud v mém životě nedojde ke změně, budu nucen ho opustit. Ale i onen odchod budu považovat za změnu.
L. Nikdy ti neporozumím.
F. To přece není třeba. Jsem tu jen na skok.
L. Ano, všichni jsme tu jen na skok, ale někteří z nás po sobě zanechávají nesmazatelné stopy.
F. Já k takovým nepatřím.
L. Ty třeba ne, ale on ano.
F. On?
L. No ano, ty přece.
Její pláč ho probudil uprostřed hezkého snu. Věděl, že ji musí utišit, ale zároveň nechtěl přetrhout sen a tak se opět pokusil usnout a navázat tam kde skončil. Vrtěl se, snažil se vybavit si poslední okamžiky, ale už to nešlo. Bylo půl třetí ráno. Vstal a kymáceje se došel do jejiho pokoje. Ležela ve vlastních výkalech a natahovala před sebe ruce, jako by u její postele někdo stál. Leonard rozsvítil a přistoupil blíž ke své nemocné ženě.
Co tady ještě dělám?
Hledám štěstí.
Hledám štěstí?
Ano.
Přeskočilo mi?
Muselo mi přeskočit.
Hledám tu štěstí, takový nesmysl.
A vypadá to nějak nadějně?
Vždyť vím, že ne.
K. Musela zemřít včera v noci.
H. Ona zemřela v noci?
K. Ano, už to tak vypadá.
H. To je děsné, zemřít v noci.
K. Děsné? To ne, jen na tu smrt nevidíš, nic víc.
11.12.2004
Malvin se jednoho rána rozhodl zabít svou ženu, o které byl přesvědčen, že ho podvádí hned s několika muži najednou.
P. Jsi na ústupu?
K. Ještě ne.
P. Měl bys být na ústupu, neboť už jsi ztratil veškeré své naděje.
K. Mýlíš se, stále mi totiž patříš.
U pomalu tekoucí říčky skotačilo na písčitém břehu několik dětí oděných do poněkud zvláštních šatů.
Kolik let a kolik staletí si ještě budu něco namlouvat?
Na zahradě mi roste nějaký strom, který jsem tam nikdy nezasadil. Zdá se, že za nedlouho se dočkám i zralých plodů.
|
|
| Názory čtenářů |
15.06.2005 21:56
 Repulsion 
|
Některé kousky mi přišly zajímavé, jiné jako bych už někde četl (ale neříkám, žes je opsal - prostě mi tak nějak přisly povědomé). Celkově by to ovšem chtělo trošku víc to vymazlit. Ale sumasumárum nakonec jo. * |
15.06.2005 23:38
Tadeáška
|
dostalo mi ... jako ... vynikající ... jediný co mi zle kazí celej dojem, je čeština .. ale zle ... a za tu češtinu přijdeš o tip :o* |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|