To jaro,
které se o sebe lámalo na sklonku dalšího tisíciletí
mě vítr uhodil do tváře
s tříštivou silou reminiscencí
sedíc v pokoji, na louce, v lavici, v hospodě
vracela jsem si úryvky
dávno zapomenutých rozhovorů
a hledala slovo
které mě dovedlo až k této chvíli 

To jaro
kdy žízniví ptáci vylétali ze svých hnízd
bojovat se smrtí spalující jejich hrdla
se mi plnil popelník slovy
a hlava popelem
za účelem porozumění neprůchodnosti vlastních citů
propletená v obruči smíchu
točila jsem se
jako planetka kolem své osy
rychlostí trhající tělo i mysl 

To jaro
roku dvoutisícátého jsem se znovu zamilovala
do všech zapomenutých lásek
ve snech jsme se drželi za ruce
a do očí
znovu se nám opřelo slunce 

mí pohádkoví kočkodani, miláčkové
chlapi proradný