V rašelině pod prahem
zapustil kořínky zlomený nehet –
                               je z malíčku ženicha,
co přes prahy přenášel náruče větru 
                          v domnění,
že zahustí prázdna a oživne žena

a vážně – –
je chvíle, kdy by se zdálo,
to však jen v provlhlých sklepích
nasněží ze stropů hašená vápna
                na révu a jablka –
vnitřnosti léta                         

Kapičku krve ti vyškrábnu z chodidla. Bude jak z deště a ty
natrhneš přítomným tělem hlad, jen než se najíme,
jako bychom jedli
sucho a žiletky z pat.

a sněží mi do očí a je mi tak málo
špíny a něhy jen za nehet.

Babičko, nesplynul muší čas
                                  či dravčí křik
býložravých sekaček,            
kdy ptal jsem se, jestli víš, kolik je v jahodách železa.
Lekla ses a Proboha! co furt v tom jídle vidíš.
 
Mělas: zelený zákal Žabinec,
jedinou hlavu pro devět šátků
a mušky a pavouky v polívkách.

Byl jsem to já, kdo ze sklepů vytrhal rezavé skoby,
na kterých viseli duchové země? – křičeli tence
a znělo to jak smích – – a nyní
                        divočíce nosí smrt
listujícím ve větvích,
nespoutaně.

 Lásko,
kolikrát rozpustím v ústech tvůj jazyk,
než se ti stanu
člověkem.