z povídky PATERO PERUTÍ Z HAVRANČINA KŘÍDLA
kapitola druhá

II. Toulky pavího peří

Vypráví Havranka Dita:

    Teprve když jsem za sebou přibouchla dveře mlýnice, zvedl se mi z právě prožitých událostí nejenom žaludek, ale rovnou celé vnitřnosti. Trošku jsem se nadýchala kysličníků síry z vitriolu i chloru a nitrosylchloridu z lučavky, a tak jsem kašlala a kašlala, div jsem nevyplivla poleptané plíce. Pak už mi bylo všechno jedno. Jakoby z dálky jsem se viděla, jak klesám, stále křečovitě opřená o přiražené dveře, níž a níž do sněhu,  ke svým kočkami zadáveným pávům. Mezi mými pipinkami mi bylo vždycky tak dobře…

    Z osvobozujících, bolest tišících mdlob mě probral až jeden z mých havranů, co mi spadl odkudsi z hora do klína. Měl vykloubené a několikrát zlomené křídlo. Jeho horké tělíčko mě hřálo v dlaních. „Havránku,“ šeptám překvapeně svými zkřehlými rty. Led již nezebe do mých bosých nohou a mráz se již nezabodává tisíci jehliček do mého polonahého těla. Na mých dlaních již netaje padající sníh. Teprve sotva znatelný dech poraněného havrana rozpouští nejbližší vločky. K mému nitru se až nyní vrací ozvěna krákání: „Havranko, zmrzneš!“ „Kdopak je to ta Havranka..?“ Ptám se ozvěny dávno utichlého havraního krákání. „Havranko, havranko..!“ Doráží nočním tichem znovu ozvěna z nejzašších koutů. „Já, jsem vaše Havranka?“ Teplo chladnoucího havraního tělíčka přechází do mého srdce a navrací mě na pár okamžiků zpět k prahu života. „Krá, krá!“ tlukot křídel víří sníh na zápraží. „Ty, ty jsi přeci naše Havranka!“ „Když to říkáte…“ Hlas mi zní nepřítomně. „Krok, krok vpřed!“ Skřehotá pobízivě hejno. Jeden jediný krok z nehybné náruče nebytí smrti zpátky do tepajícího a kvetoucího života. „Krá krá, krok nebo smrt!“

    „Co je to život? Proč je? Proč to?“ Tisknu si uzlíček sametově lesklého havraního peří na své mrazem neskutečně sivě vybělené ňadro. Je pro mě téměř nemožné přejít přes dvůr změnivší se v ponurou temnotu ponořený hřbitov usmrcené paví nádhery. Sotva dokážu otevřít těžké dveře budovy. Moje ruka je studenější než kování dveří. V sále tvrze tři havránci svými pařáty zápasí s křesadlem. Pokouší se rozžehnout oheň, který by zahřál moje prokřehlé tělo a navrátil život do mých dlaní i nohou. „Ach mí havránci!“ Srdce mi plesá radostí nad znovu navráceným životem, „ach mí havránci, co bych si bez vás všech počala.“ Rychlé křesání se rozléhá pod třemi širokými poli křížové žebrové klenby. Snopce jisker srší od kolečka křesadla a skáčou po podlaze. Po několika krocích cítím vůni pazourku, oceli a škvířící se rohoviny z havraních zobáků a drápů. Navzdory mrazu, pod sprškami jisker, v krbu náhle vzplane za praskotu jasným a vysokým sloupcem plamenů v létě nasekaná otýpka jemných větviček. Vyndávám ze záňadří bezvládné havraní tělíčko a pokládám ho na huňatý vlněný koberec s temně rudými plamennými obrazci. Poklekám nad svým pro život své Havranky obětovavším se havranem. Můj oživlý dech se sráží v chladném ovzduší v bílé obláčky páry. „Havranče, cos to muselo kvůli mě všechno vytrpět…“  Pláču. Slzy se mi kutálejí po tvářích. Přeživší havrani přinášejí ještě několik svých bezvládných druhů a rozestupují se kol dokola do kruhu. Hřejeme se u ohně lízaje si navzájem své rány.

    Dohořívající uhlíky v klenutém krbu zabírajícího téměř celou čelní západní zeď sálu již sotva žhnou, když se probouzím jitřenou bolestí. Skláním se nad svými zle pocuchanými havrany. Rány vypadají ošklivě. „Hned vás ošetřím, hned..“ Neptám se, kde se vzala, tu se vzala u mých rukou lékařská brašna. Isopropylalkohol se špetkou rozpuštěného jodu štípe v tržných ranách. Mokré smotky obvazů nasáté krví se vrší v koutě. Sešívám rány po kočičích drápcích hedvábnými nitěmi a přeražené křídlo svírá z obou stran dlaha pevně stažená obvazem.

    Nakonec stojím vzpřímeně s rozpuštěnými vlasy v rukou třímajíc velké nůžky. Po několika střizích padají mé nové, nyní kočičími drápy rozdrásané a vsáklou kočičí žlučí skrz na skrz prožrané, plesové šaty za šustotu hedvábí k mým nohám. Mám jich plnou náruč, když je nesu vstříc sálavému teplu ohně. Ještě pár posledních okamžiků, než se lesklé hebounké hedvábí na lněném podkladu promění v jasný plamen. Ze šatů se šíří jemné vůně dovádivého bezstarostného plesu převrstvené pachem krve, žluče a vitriolu. “Vhouf!“ Horký sloupec hořících spalin letí vzhůru sopouchem.. Po střeše zavíří mezi sněhovými vločkami pár zuhelnatělých cárů žhnoucí látky. Pokožky mého nahého těla se dotýká rychle hasnoucí žár. Stahuji z ramen i předloktí rukávce s vlečkami a vhazuji je do ohně. „Vhaf, vhof!“ Dva menší jasné plameny vrhnou stíny po tichém sále. V popelu zůstává toliko pár roztavených stříbrných kapiček z knoflíčků. Vše co zbylo z překrásných šatů, na které jsem byla ještě před několika hodinami na plese tolik pyšná.

    Klopýtám do kuchyně a pečlivě se omývám po celém těle. Těžké plesové šaty mě zdá se ochránily před výstřiky prudce jedovaté kocouří krve, slin, žluče a dalších živočišných šťáv, i před leptavými kyselinami. Zmáčená se jdu znovu ohřát ke krbu. Za praskotu polen ihned usínám stržena únavou jako uštvaná laňka vytrvalým dravcem. S rozpuštěnými vlasy nahá uprostřed svých havranů.

    První kohoutí kokrhání mi proniká před úsvitem do divokých snů pronásledujících mě po celý zbytek noci. Zmožená rozverným skotačením protančeného večera i zoufalého boje o holé přežití jsem celá zrůzněná. Průvan táhnoucí pode dveřmi směrem k vyhaslému krbu mě svými chladivými závany šimrá na břiše a vzbuzuje nutkání urychleně vstát. Mí havránci spí porůznu po komnatě, zobáky zastrčené pod křídly. Nesmělý hlásek probuzené plané naděje mi šeptá: „třebas to vše byl Dito jenom sen. Zlý sen co se ti po překrásném plese zdál…“ Aniž bych se oblékla, prudce otvírám dveře. Mlýnicí, špýcharem, stájemi a budovou tvrze sevřené nádvoříčko tone v tichém ranním příšeří. První sluneční paprsek se láme na hřebeni nejvyšší ze střech a uvolňuje z ní pár rampouchů, co se po pádu z výšky tříští v tisíce třpytivých ledových démantů. „Jejky! Pipinky!“ Prolétá mi hlavou. „Pávi, moji pávi, duhová pípající kuřátka, kde jsou? Proč nevítají vycházející sluníčko?“ Obouvám nejméně o pět čísel větší škorně a klopýtám v nich ven. „Puťá, putá, kde jste mé pipinky?“ Jako šílená pobíhám nahá křížem krážem po dvoře. Zpod těžkého namoklého příkrovu tajícího sněhu vytahuji prvního ze zadávených pávů. A pak další a další. Utíkám s nimi dovnitř, kladu je do řady k ohni, a vracím se pro ostatní. Necítím zimu. Meluzína smutně kvílí v prázdném kurníku. „Krá krá, Havranko!“ Krákorají havrani: „nevrátíš život svým pávům, nevrátíš bláhová Havranko.“ Vím že je to marná snaha, ale, co když některý z pávů přeci jen unikl vraždícím kocouřím drápům a zoubkům ostrým jako skleněné střepy, a jen spí?  „Krá krá, nelze vrátit dnes toho k životu, koho smrt již včera roztrhala na cáry a navždy pohřbila v ledovém příkrovu nebytí!“ Havrani se rozlétají do všech stran, vstříc novému dni. Pár těch, co nemohou létat, včetně Zlomeného křídla, který mi zachránil život hned několikrát, zůstávají. Dávám je opatrně do teplého košíku vystlaného mechem, původně přichystaného pro kuřátka. Krmím havrany přímo do zobáku silným hovězím vývarem odvčera. „Tak, teď se musíte léčit!“ Přikazuji se smíchem. Nesmí poznat, jak se mi třese hlas a svírá srdce pláčem. Přitížilo by se jim.

    Zavírám za sebou dveře a rozvzlykávám se při pohledu na dlouhou řadu mrtvých pávů. Přináším si rozkládací židli bez opěradla, přehazuji přes ni přikrývku, aby nezábla do zadečku a mezi holými koleny sevřu prvního z mrtvých pávů, co mi padne do ruky. Chvíli se probírám, ponořena ve vzpomínky, prsty hluboko v jeho peří, a pak zatnu dlaň a škubu a škubu. S každým trhnutím ruky mi vytryskne několik slz.

    Teprve k polednímu dopadá s tupým plesknutím poslední oškubané paví tělíčko do škopku a podlahu sálu pokrývá několik hromad čerstvě naškubaného pavího peří hrajícího všemi barvami rozkvetlé letní louky potemnělé přicházející bouřkou. K večeru vystupuji po točitých schodech nahoru do své komnaty. Vykoupaná po večeři ve své postýlce s nebesy ulehám do prachových podušek a ihned usínám.

    „Dito, no tak Dito!“ Cítím, jak se mnou někdo třese. Probouzím se z hlubokého, bezesného, avšak síly navracejícího spánku. Na svém rameni a bocích cítím doteky známých dlaní. „Lucko, Lucko..?!“ Převracím se na záda. Nahmatávám v šeru před sebou svou přítelku a objímám jí. „Ach Lucko!“ „Co se tu prosím tě stalo? Proč jsi rozeběhla vodní kolo? Co se to mele v mlýnici a drtí ve stoupě?“  Místo odpovědí na pršící otázky pláču a pláču. Slzy chutnají slaně. Jako krev z prokousaných rtů. „Pojď ke mně, prosím, potřebuju někoho u sebe…“ Lucka svléká šaty a zalézá pod mou peřinu, jako tehdy, když jsme byly ještě malé holky a spávaly spolu. „Jsem teď tak sama..“ „Jak sama?“ ptá se překvapeně. „Máš ještě pořád mě ne?“ Polykám za vzlykotu další záplavu slz. „Ty příšerný kočky mi zadávily i kvočny sedící na vejcích. Nasezená vejce vyházely z hnízd ven na dvůr a vychlemtaly.“ „Vím, viděla jsem. Ale co ten spuštěný mlýn?“ „Cos tak mohla všechno vidět?“ Obracím trochu vyčítavě do Lucčiných zelenkavých očí své dvě hluboké černé lesní tůně. Lucie má širší obličej, na nose pár pih, je taky trošku kropenatá na lopatkách, oči dál od sebe a mírný roztomilý předkus. Je o trošku víc urostlejší než já. „Máš horečku Dito,“ pokračuje starostlivě má přítelka, „jsi příliš rozrušená.“ „Jak bych nebyla? Po tom všem?“ Horký lipový čaj v baňatém čajníku voní po pokoji vyhřátém vysokými porcelánovými kamny. Ze skleněné karafy mi nalévá má přítelka léčivý jitrocelový sirup.

    Co na tom, že je venku bezslunečná plískanice. V naší komnatě rozkvétá léto. Léto plné vůní a kvítí. Ráno, sotva první sluneční paprsky vysouší ranní rosu, vybíháme s košíky na spálené rumiště a trháme jasně žluté květy ze svící divizen. Dvě děvčátka tančí a dovádějí mezi desítkami vysokých svícnů a představují si vzájemně, jaké to asi bude na prvním bále. Přilétají první čmeláci a včely, s nožičkami pokrytými košíčky různobarevného pylu a bzučí v dosud netrhaných květech přetékajících nektarem. Slunce stoupá výš a rychle suší rozprostřené diviznové květy. Vracíme se do tvrze a sbíráme čerstvá vajíčka v kukaních. Bývá jich obvykle vrchovatá ošatka. Vyhrává ta z nás, která sebere víc kropenatých. V letní dopolední ticho tu skrz všemožné štěbetání pronikavě zazní táhlý ostrý páví skřek. Paví kohouti vystavují na odiv doširoka rozevřené vějíře svých nadocasních per. Sluneční paprsky na nich vykouzlují snad všechny odstíny barev. Před polednem, když slunce prohřívá jiskřivou vodu v náhonu před stavidlem, se vysvlékáme ze šatů s volány a koupeme se úplně nahé. Pak čekáme, až sluníčko a horký vítr vonící senosečí vanoucí z čerstvě pokosených luk nás usuší. Rozčesáváme si navzájem své tmavé vlasy. Lucka je má pevnější a silnější, ale já jich mám zase více. A mé jsou hebčejší, než Lucčiny. Tenké stíny mezi záplavou paprsků ukazují na slunečních hodinách vymalovaných kol dokola druhého a třetího patra tvrze pravé poledne. Široko daleko ani živáčka, krom stáda koní popásajících se v dáli za hřebčínem. Pod hlubokou modrou oblohou stříháme nůžkami po mezích mateřídoušku a třezalku. Z kuchyně voní oběd. Jsem ráda, že tentokrát škrabání husích jater na knedlíčky do polévky vyšlo na Lucii.

    Po obědě šplhám po příkrých vrzajících dřevěných schodech na půdu špýcharu a vysypávám pod jižními otevřenými vikýři  košíky nasbíraných bylin. Nasycena a spokojená uléhám na modročervenou, vzorovanou, příjemně chlupatou deku, rozprostřenou na hoblovaných fošnách podlahy a ponořuji se v polospánku do snění. Vůně sušících se rozmanitých bylinek probouzí v mém dospívajícím těle doposud netušené vášně a vyvolává vzrušivé představy panensky milostného snění. Zdá se mi, jak hledím do široce rozevřených zřítelnic barvy sušeného chrpového kvítí. Na svých pootevřených rtech cítím ponejprv zrychlený dech a poté vlhkost prvních polibků. Mají zvláštní chuť. Jak pronikají hlouběji a hlouběji, otevírám se jim jako rozvíjející se poupátko lačnící po opylování. Polibky zmocnivší se mých bohatě prokrvených šarlatově třešňových rtů, se sypou pospolu s jemnými kousanci a olizování jazykem odevšad na mou rozcitlivělou pokožku. Šimrají mě na břiše i podbřišku s rašícími kudrnatými vyzývavě rozevřenými chloupky. Probouzím se zalita horkostí, srdíčko mi divoce tepe až v krku. Ruka sklouznuvší mi mimoděk do údolíčka Venušina pahorku vyvolává znovu to příjemné mravenčení v kříži a v břiše. Stáčím se do klubíčka. Jednou rukou zepředu, druhou zezadu zkoumám zvědavě své nektarem orosené pohlaví. Mravenčení se mění v pulzující vlny smyslné rozkoše rozstříkávající se skrz bříško do každého kousku mého rozvášněného těla. Rozpuštěné vlasy mě hladí tam, kde počínají rašit ňadra s každý měsíc se  víc a víc rozšiřujícími dvorci. Pažemi a předloktím si je tisknu k sobě. Mačkám pod sebe druhou chlupatou deku, která mě doposud zpola přikrývala, a mazlím se s ní, jako by byla mým ve snu zjeveným miláčkem. Vášnivě a dlouze jazykem líbám béžovou vlnu a žádám ve jménu dívčí lásky a touhy své sny, aby se zhmotnily, a milovaly mě. Rozdrážděná od líček a krku, přes nedospělá špičatá ňadra s rozcitlivělými bradavkami i napjaté bříško, až po dospívající touhou klíčící bělavě rudé semínko holčičích rozkoší, zdvíhající se drze v soutěsce Venušina pahorku, a vlhnoucí vchod do doposud nikým neprozkoumané jeskyňky. Skáču po dece, tisknu si jí k sobě, a ona se na pár prchavých okamžiků mění v kluka, jemuž se oddávám zcela, úplně a bez sebemenšího stínu ostychu. Bránice mi pod žebry lítá nahoru a dolů, držíc krok se stále se zrychlujícím tempem přírazů. Sténavě vzdychajíc sotva popadám dech. Prohnutá do mostu, široce rozkročená, svou pánví divoce přirážím na mezi stehny stočenou deku, co mě hladí a tiskne na hrudi. Slyším se, jak tiše naříkám a živočišně kňučím. Do mého, ženskou touhou a éterickými silicemi vyprchávajícími z bylin schnoucích vůkol, zmámeného nitra v představách milostného aktu naráží vlny přílivů rozkoše, až splývají v jeden jediný příboj, rozlévající se z bříška do všech buněk a nervů mého těla. Ztrácím na chvíli vědomí. Objímám sama sebe pevně v náručí. Jednou rukou přes ňadra se vztyčenými bradavkami a bohatě prokrvenými ztmavnuvšími dvorci. Na svém předloktí cítím, jak mi v hrudi splašeně tluče srdíčko, jako by chtělo vyskočit krkem ven. Druhou rukou, předloktím přes bříško vlnící a stahující se v milostných záchvěvech, si dlaní tisknu svůj Venušin pahorek. Prsty hluboce zabořenými v tmavě rudých závojích si dráždím svůj vzpřímený poštěváček.

    Příboj ustupuje a vlnu za vlnou ztrácí na síle, již jen něžně omývá mojí zaplavenou mušličku. V doširoka rozevřeném prokrveném rudém květu jako přehrada zadržuje vytékající proud bělostná hedvábně lesklá panenská blanka. Zcela prostoupena nádherným pocitem klesám vysílena a hladím předloktím i stehny a lýtky vyhřátou deku, sem tam porůznu provlhlou pramínkem prýštícím zevnitř jeskyňky tekoucí vláhy mého doširoka rozevřeného pohlaví.

    „Kde jsi Dito?“ Škubám sebou jak vyplašená pipina. „Hej, kam si se zas schovala?“ Ještě, že špýchar je vysoký přes dvě patra a schody při každém kročeji vržou. Trámoví a fošny tiše zapraskají a Lucka rozhrnujíc svazečky léčivek rozvěšených po trámech stojí nade mnou. Netuším, jak jí vysvětlím, co dělám sama a nahá v posledním patře špýcharu. Zezdola padacími dveřmi přináší závan průvanu vůni obilí nasypaného na podlaze nižších pater.

   „Co je s tebou Dito?“ Lucčin hlas mě vytrhává ze vzpomínek na naše dospívání. „Pozítří ti přivezou nové pávy. No tak nesmutni pořád.“ „Já nesmutním má skoro sestřičko.“ „Jo tak sestřičko?“  „Přemýšlela jsem o tom, kde vzít tolik pavího peří co potřebujeme na došití našich pavích šatů,“ říkám, „ a ty vřeštící kočky, to vyřešily zdá se za mě…“ „Neříkej…“ Lucii se pojednou zadrhává hlas: „A vůbec, cos s nima nakonec provedla?“ Táže se sama sebe, i když již tuší, co asi. Vzdálený, téměř neslyšný rachot stále jedoucí mlýnské stoupy přináší odpověď. „Opravdu to chceš vědět?“ Ptám se hledíc upřeně s vítěznými ohníčky na temné nebeské klenbě mých černých doširoka roztažených zřítelnic. „Radši ne..“ „Pojď za mnou.“ „Teď v noci?!“ Stojím v jižním arkýři a shlížím z výšky vpravo dolů přes dvůr na mlýnici tonoucí v slábnoucí záři obrovského slunečního kotouče z jedné třetiny už schovaného za pokřivenou hradbu dubového lesa.  „Slunce právě zapadá.“ Přitahována ke mně přistupuje má přítelka. Jsme nyní spolu svázané víchem slunečních paprsků. Jak ses od té doby změnila Lucko. Nic netušící přítelka si mimoděk olizuje rty. První živé lidské rty, které se dotkly mých, když jsme v pubertě zkoušely, jak chutná líbání. Tehdy nám bylo docela jedno, že ty druhé nejsou klučičí. Bleskurychle objímám svou přítelku a než se stíhá probrat z šoku překvapení, zmocňuji se jí hloubí svých polibků náhle tryskající vášně. Vše je však nyní jiné, než tenkrát. Zažívám při doteku našich již dospělých ženských těl úplně různé pocity. „Co blázníš?“ Vyjekne Lucka a polekaně odskočí o krok zpátky. „Co to do tebe vjelo?“ Otírá si předloktím ústa. V její tváři se zračí směsice rozporuplných, navzájem protikladných pocitů. Stydím se, za nepřístojný výlev svých citů. „Bojím se, že se sobě navzájem odcizíme…“ Koktám chatrnou omluvu. Klopím oči k parketám. „Když budeš takhle vyvádět, tak jo.“ Hrůza z nenávratné ztráty jediné přítelky mě polévá od hlavy po nohy proudem lepivé mrazivé horkosti. „Nechci tě ztratit ty moje zelenooká světluško!“ Cítím již delší čas, jak neúprosně nezadržitelné dospívání mi krade jedno jediné přátelství podobné lidské bytosti. Rok od roku se obě dvě navzájem od sebe vzdalujeme, aniž bychom chtěly, a spějeme vstříc svým vlastním osudům.

    „Pojď, pomůžeš mi!“ Říkám rázně, a utínám tak mrtvé rozestřevší se hloupé ticho vyvstanuté prázdnoty. „Kam chceš jít?“ Chvatně se oblékám ráznými pohyby. „V mlýnici musím přehodit páky.“ Lucie je trošku zmatená. „Teď večer? To mě do mlýnice nedostaneš ani dvěma páry koní!“ „Nemusíš jít se mnou. Nenutím tě…“ Skrz bílý porcelán vysokých barokních kamen probleskují do šera komnaty růžové mihotající se plameny. „Kdybych se však nevrátila, tak…“ „Počkej přece!“ Představa, že by Lucie zůstala sama v komnatě tvrze, je zdá se pro ni více strašnější, než, že by mě provázela po chladném a temném točitém schodišti dolů do komory mlýnice. V předpokoji beru ze stolu těžký stříbrný svícen s do polovic vyhořelými svícemi. Naše tápavé kroky se rozléhají potemnělými prostorami tvrze. Mihotavé plameny vrhají po zdech bizardní obrazce měnící se tancem plamínků voskovic v křižujících se průvanech. Cyklický rachot mlýnského soustrojí přehlušuje kvílení meluzíny v komínech, krovech a různých škvírách co jich jen je v rozeschlých rámech vysokých oken. Z prvního patra procházíme portálkem s okovanými dvířky do vrchního patra komory mlýnice. V uzoučké chodbičce se nedá dýchat. Tiché šátravé zvuky vycházející odkudsi zdola před námi, se pokouší vmísit do pravidelného chodu mlýnského složení a sykotu vody v náhonu. Tiché sténání ložiska lopatkového kola připomíná vzdáleně vrnění neviditelných koček. Jak dlouho už si brousí drápky? Napřahuji do tmy před námi svou ruku se svícnem. Plameny pálí za prskotu pár záclon zaprášených pavučin. Lucka držící se o krok pozadu za mnou, křečovitě svírá můj loket. Naše nervy jsou napjaté jak struny, a neurčitým strachem, odkud že přijde první seknutí smrtícího drápu, jsou krouceny jako houžve.

    Seběhlo se vše tak náhle, že jsme se lekly, až bylo dávno po všem. Vylítla jsem leknutím do tmy a mlátila bezhlavě svícnem do míst, kde se o mou nohu otřela zvířecí srst. Strhla jsem sebou vřískající Lucku, co se odmítala pustit mého předloktí. Svíčky ze svícnu se rozlétly po podlaze a naráz zhasly. V první chvíli jsem si pár žhavých kapek vosku spletla s něčím strašným. Nejspíš s žíravou slinou vyprsknutou na mojí ruku nějakou tou neviditelnou škodolibou příšerkou. Prosakující vlhkost se změnila v mokré studené čumáky desítek dravých vzteklých šelmiček poschovávaných všude kolem nás v neproniknutelné tmě klenuté komory. Lucčin i můj jekot vyplašil ze zimního spánku několik netopýrů, kteří v úleku vypadali ze škvír u stropu a třepotali se jak poraněné můry pod našima nohama. Vyděšeny k smrti se lekáme i samy sebe navzájem. Při zmateném úprku zpět ke schodišti do sebe ve zmatku vrážíme, šplhajíc jedna přes druhou se lekáme i vlastních stínů.

    Zastavujeme se až v komnatě prvního patra budovy tvrze. Obě víme, že tam dolů musíme znovu. Lucka se třese ztuhlá hrůzou. Já na tom nejsem o nic lépe. Sursum corda! Rozžíháme dvě venkovní lampy a opět tiše našlapujíc na špičky se podél zdi suneme krok po kroku ke schodišti. V úzkém okenním výklenku je řada zaprášených zazátkovaných lahví s nečitelnými nálepkami. Vytahujeme každá  dvě, tři a stojíc na prahu schodiště házím láhev do temnot před námi. První poskakuje po dlažbě, druhá a třetí se rozbíjí téměř současně o kamennou podlahu. „Budiž světlo!“ Čtvrtá láhev se tříští až na druhé straně u vchodu do komory mlýnice a rozlitá hořlavina hoří jasným plamenem. Proud spalin víří u kápi klenby a žene se proti nám. Utíkáme dolů po schodech. Táhnu Lucku za sebou. Ten puch co se line zpode dveří mlýnice je fakticky odporný. Jako z pitevny nebo z čerstvě otevřeného hrobu. „Na, a dýchej přes ten šátek.“ S těmito slovy Lucce tisknu na tvář velký kus mnohokrát přeloženého navlhčeného řídce tkaného plátna napuštěného v roztoku pohlcujícím směsici prudce žíravých kyselých výparů visících v ovzduší mlýnice. Veškeré železné předměty a kování pokrývá čerstvá vrstva páchnoucí rzi. Zhluboka se nadechuji, a snažím se nedýchat. Přebíhám po ochozu mlýnice ke kohoutům pouštějícím vodu do stoupy. Za skřípotu trnoucího v zubech jimi otáčím až na doraz. Pak ještě otvírám výpusť přepadu stoupy do potoka. Bublání, prskot a sykot ředěných kyselin, i hvízdot všemožných smrdutých a leptavých plynů, deroucích se ven ze stoupy všemi škvírami, se slévá se změněným zvukem chodu proplavovaného mechanizmu. Přepadem odtéká do potoka zředěná, prudce jedovatá, napěněná hlenovitá kaše vzniklá semletím všeho, co bylo vhozeno do stoupy.

    Průvan přibouchává nahoře za námi dveře. Cesta zpět je uzavřena. A jsme v pasti! Plameny dohořívají a okolo nás se stahuje štiplavá mlha. „Pojď, poběž!“ Chytám Lucii za ruku a táhnu jí přes ochoz mlýnice. Dole, pod výpary miazmat ze stoupy, se rozlévá potemnělé jezero něčeho neurčitého. Za rachotu řemenice a sténání zpráchnivělých prken přebíháme do zadní komory. Lomcujeme s dveřmi. „Ono nás to nepustí!“ „Nesejčkuj!“ Vracím se a přibouchávám aspoň ty, co vedou do mlýnice. Teprve potom dveře náhle nečekaně povolí a obě dvě padáme s tupým žuchnutím na podlahu. Vracíme se oklikou  přes špýchar, stáje a kuchyň do budovy tvrze.

     „Vzpomínáš, jak jsme jako malé holky chytaly do láhve po letních nocích světlušky?“ Ptám se při večeři. Lekáme se i cinknutí stříbrné lžíce o porcelánový talíř. Zabarikádované ve druhém patře tvrze chodíme všude spolu. Z arkýře mého pokoje pozorujeme, jak se kouří z potoku za náhonem, v místech, kam ústí přepadové koryto ze stoupy. Ještě že jsme si nanosily velkou zásobu polen do krbů a kamen a tak nemusíme dolů. Pod příklopem nám chladne výtečné nadívané kuře na paprice s pomeranči podávané s bramborovou kaší. Hlad nakonec překonává náš strach a Lucka i já se hltavě pouštíme do jídla. Rozsvěcujeme v komnatách dlouhé chrámové svíce, co by měly, pokud je ovšem nesfoukne průvan, vydržet hořet až do rána. Po komnatách rozestavujeme vysoká velká zrcadla v těžkých vyřezávaných rámech, vsazených klouby v otočných stojanech. Nastavujeme je tak, aby navzájem odrážely své odrazy, a temné síly se neodvažovaly mezi nimi k nám v nestřežené chvíli potají přikrást. V krajkových nočních košilkách uléháme bok po boku.

    Za noc se několikrát probouzíme, a znovu usínáme v objetí, do něhož nás vehnal strach.

Ráno mě probírá známá bolest v podbřišku a krvavá vlhkost v klíně a na zadečku. Dostala jsem o týden dřív krámy.