Slova si hrají na ozvěnu,

když noční doba žádá změnu.

Ukázat ledu svoji vinu…

Probořit! Zavést na mělčinu.

A zvuky těla nesou v tlamě

vílu, co pod led zametla mě.

Ta píseň zpěvu nesvědčí,

jen se chce dívat do hlasivek.

Životem žít je největší

ze smyslůchtivých dívek.

Hlava už bolí nejen zvykem.

Zpocené dlaně kapesníkem

utřít si… Slzy nesolí.

To když mě hladí tvoje duše,

tělo, ač zmoklé, pěkně suše

časem přebolí.

Věty už nejsou, odezněly.

A zítřek hraje na veselí

sonáty pěné  do dáli.

Andělé plují po krách ledu.

A vojsko v neposledním sledu

ledy vypálí.