LÉTO VE STROJOVNÁCH (21.7. 2003)

Z beztvaré tmy jsi vytesal tvar běžce
a zavřel ho pod příkrov jazyka.
Pak čenichání, vlhká srst; ocelové nebe
osmělilo psy - svlékali boudy.

Nastalé vytí stahovalo svahy roklí,
v jeho táhlosti bylo něco z kladek;
a cíle se děly blíž.
A zrychloval se dech.
A začly padat pěsti.

Ve vzniklých mokřinách pak zvolna rostl
kořínek tvému strachu:

setrvačnost šera,
zaťatá přesnost při svlékání kůže z hada;
hlavy v řadách lícované
a naražené na kůl těla.

Otče! jak bys mohl hýbat, Ty, tak přesně seřízený,
a nebýt při tom strojem?

Srnám,
jež hryzaly do tenkých kmínků,
natáhl pružinu v bězích
hrom.

Nad hlavou zahřměla strojová ocel – –

vyletěl holub:
zdál se být šrapnelem nastalé bouřky,
padaly vody a chutnaly po kovu;
v azalkách zaskřípěl rez,

když duben vyvlékal vynález barev.
____

budou šlahouny malin: 
                ostnaté dráty,
co vytmelí sladký plod z kapiček krve –

poznáš to v poplaších vlaštovek,
až měkce zalehnou do uší

– – a půjdeš křičet na jablka,
že vymýšlejí křivý strom,
něžně.