Kde zví má spása, kde radost těla

a kde ukojení?

Když hříšných žen zde není

a není zde ani těch, jež žhnoucí moji vlhkou dlaň přijaly by v klín,

bych seznal vláhu kuropění

v předtuše bouře, jež ve vlast blesky mení

v poryvech deště, v noci bez zaznění

posedlý nadějí, že naleznu tě v myšlenkách,

jež tolik znamenají.

Ať bílou, jak mramor Olympu a Athénských piedestalů

jak severský sníh a šlehačka v jahodovém poháru

když Evropou tě zvou

Či černou, jak noc v džungli, kde ani levhart

svůj bílý tesák neodhalí

a

v nástinné straně pyramid

se skarabeus do písku zahrabává

Afriko, ty hříšná Afriko

dosud bílým bohem nespoutaná

ty svůdnice mé choré mysli,

létavice s kšticí uhelnou, kde

po dopadu do bílého písku

rozžhavena chtivými údy rozličných sfér

budu tě moci

tak jako jen tak…

vůní všech čokolád

z tvých prstů ssát

když nugátové oříšky

na vrcholcích vulkanických prsů chvějí se

jen jen se skutálet

                        údolím … snad…

…až někam TAM…

Aspoň teď zapomeň své Ubangi-AdamaWa ,

                        když chvěji se…