Chystám se k Vonáskům do plesu,
na víčka kydám si stíny,
večerní šaty já nesnesu,
a tak mám na sobě džíny.
Do sálu řítím se váhavě,
někdo mi na nohu dup,
paruka skví se mi na hlavě,
v ústech mám falešný chrup.

Doufám, že taky si zatančím,
štěstí můj přítel není,
i když jsem nervózní nejančím,
snad se to časem změní.

Hudba si s tělem mým pohrává
a noha do taktu dupe,
moc často se mi to nestává,
neboť jsem děvče spíš tupé.
Ples už se schyluje k závěru,
mládenci ženou se k parketu,
dneska se nudou snad užeru,
měla jsem navštívit pratetu.

"Tančíte?", ptá se mě mládenec
a něžně říká mi "Bedno!"
Možná, že mě připraví o věnec...
Mně je to srdečně jedno!

Tanečník v klopě má kytičku,
pot ze mne proudem teče,
přestože dobrou mám fyzičku
při polce chytaj mě křeče.
Amplion lidem řve do ucha:
"Poslední píseň už hrajem!",
i když jsem pohledná děvucha,
nikdo tu nejeví zájem.

Srdce mé štěstí však čenichá,
říká mi: "Už to tu zabal!
Až najdeš pro sebe ženicha,
vezmi ho k Vonáskům na bál!"