Sklopil hlavu, bosá chodidla se mu bořila do šedého, mokrého písku. Moře se náruživě ozývalo, slyšel jeho rozbouřený hlas, vábil ho k sobě, zpěněná voda téměř olizovala jeho bosá chodidla. Zhluboka se nadechl. Vítr rozpoutal neutěšitelnou bouři. Byl tu, aby zapomněl, aby ukojil tu nenasytnou touhu, touhu se rozprostřít stejně široce a svobodně jako ohnivé moře za úsvitu. Zase mohl volně dýchat, jeho plíce se téměř trhaly pod náporem vzduchu, který jimi proudil. Srdce rozdmýchavalo stejnou bouři v jeho těle, znovu upřel zrak k obloze, byla ještě temnější a vábivější než před chvílí. Musel to udělat, musel sem přijít, musel se stát součástí téhle podivné, city zmítané euforie. Voda nenápadně pohlcovala jeho tělo, vlna po vlně sváděla jeho myšlenky, kradla je a pohrávala si s nima na svých hřbetech, aby je vzápětí nechala rozbít o pobřeží. Plaval v té šílené bouři a divoce se smál, všechno, co měl tam zůstalo, nebylo nic, co by svazovalo jeho myšlenky, jeho duši, jeho samého. Stal se nedílnou součástí té podivné chvíle, nedílnou součástí myšlenek, které se stejně jako on staly součástí omámených vln, které se vzápětí za mohutného hřmění roztříštily v miliardy slaných slz a pokryly celé pobřeží.... |