Játakové metrum deště, klapot podpatků na schodech, sežrali všechny nádechy mezi slabikami, slova už neřeší příliš velký problém příliš užvaněné souvislé řeči, no a co, zač by se měla stydět řeka? zajíklá, plynulá? ONaž ten, kdo vyvržen ženou jak chuchvalec slizu jen zlehka plenou otřený spatří poprvé v dospělosti poprsí ženy, to už bude vydulým významným náznakem účetního, knihkupce, kaprála dychtivě se pak zeptá a kde je celá maminka? Možná a ty se staneš „rider on the storm“ osedláš bouřku a budeš rajtovat tygra věčně na cestách, prachem zplenělá tak stroze upřímná tvář přestaneme lhát? A já říkám ano, ano, já říkám…. |