Je březen. Jaro by se mělo blížit mílovými kroky. Venku leží sníh a mrzne. Hluboká zima. Nikde nikde ani malý náznak  jara. Žádné sněženky deroucí se zpoza sněhu ke slunci. Pražádní ohlašovatelé jara v dohledu. Hluboká zima. Jaro letos nepříjde. Nebo přece jen?

   Začínají se mnou šít všichni čerti. Hormony se bouří. Láska bují a tělo žádá: „Staň se matkou.“ Jaro asi přece jen příjde. Mí kluci mne začínají lákat do svých sítí.

   Jeden říká: „Odejdi od něj a zůstaň se mnou.“ Druhý šeptá: „Když už k němu jedeš, ne že si zase budete hrát na tatínka a maminku, nechci mít doma kukaččí mládě. Jsi jen moje a já tě nikomu nedám. Přivážu tě za nohu k topení, abys mi nemohla nikdy utéct. Ten druhý má smůlu. Neměl tě nechat jen tak odejít a odehnat tenkrát od svých dveří, když jsi prosila pusť mne dovnitř a nech si mne. Já jsem vítěz a chci jím zůstat. Vždyť bych tu bez tebe žalem umřel. Kdo by mi tady dělal legrácky a pošťuchoval mne. Zůstaň se mnou navždy. Patříš sem. Tady jsi doma.“ Kluci mí zlobiví a mámiví.

   Já jsem však jednou provždy rozhodnuta zůstat tam, kde teď sedím. Nechci se už nikam stěhovat. Toho co mám, ten mi stačí. Ten druhý se může snažit jak chce, svou šanci už u mne prohrál. Nechal mne odejít. Jsem unavena cestou a tak zůstanu sedět tam, kde jsem a nepoženu se už nikam za vidinou lepšího. Teď se mám nejlépe, lepší už to nebude.

   Venku leží sníh a mrzne. Hluboká zima. Nikde nikde náznaky přibližujícího se jara. Nebo přece jen?