Dešťovou kapkou smyji ze sebe všechny své hříchy zbyde ze mě bytost čistá jak perinbabský sníh posměšný smích že nemuselo by se povést pověsit svou pověst na hřebík mě tak trochu rozněžňuje když na nože mě čerti berou stejně jako když koukáme se na Měsíc červenec jak dávno je to naše milování je něco co díry v těle sešívá obnitkovacím stehem v tu chvíli když před výstřelem zas uzlík zavážem a spolu jen se propojíme a kapky nebe buší dál do plechových střech to město je vřed našich životů bez něj se rozplýváme ve svých pohledech Ó KOPRETINY Ó KOLIBŘÍCI Ó KOBLIHY, čerstvé koblihy z domácích pekáren číže ruce vás hnětly s láskou či nenávistí že slunce vyjde o tom snad stále není pochyb ve chvíli kdy pochybnosti stávají se ctností zaměřuji své obzory do temena hlavy v němž se praví neprojdeš životem bez úhony
dokud svůj život nenahradíš
jinými životy
které sis vymyslel a které
jsou ti pro smích chochóóó už můžu utrhnout kvítek sedmikrásky klidně i z Jupiteru mé životy nemají omezeních to pak z vlastních veršů komedii tvořit je lepší než do inte inte integrálně intelektuálních výmyslů mozek nechat bořit jó tvořit, tvorba ta učitelka tvorů nepustí přes závoru ty kteří se zaprodali době světu křičím že v touze čichám květům jak kuna na pasece jak kuna spící v lese jak kuna ze zahrady světa …zas je tu konec léta a podzim zaklepal nám na vrátka svým chladem už můžu sténat blahem nad touhou svého cítění sobě se stávám protikladem mějte se krásně vážení bejbátka já vážím svoje slova přesně na vahách nicotnosti a je mi jedno jestli znějí děsně běsně to rýmy samy skládají se jako v loterii taháš čísla čím náhodněji… Ach, škoda mluvit dozajista jednou pochopím i já jejich smysl však nyní radši rozčesávám svoje vlasy pokoutných myšlenek a brouků co navečer se ubydleli do mé hlavy zda mě to ještě baví
psát takhle dlouhé spisy? lepší než čekat na podpisy na petici smíchu života každý už blekotá o jasu živobytí a mně je z toho k zblití takže si blekotám o nesmyslu na další stránce budou jiné zprávy o ranní rose která víčka očí chladí ale o tom snad až jindy dnes se mi vážně nechce přemýšlet snad jen si psát to co mě baví a zbytek nechat napříště moct tak psát verše verše čisté jako křemen moci se obléct do roucha chorálu připadám si jak mandelinka ne, teď vážně jak konvalinka nebo kovadlinka na tom už vážně nesejde co do slov se už nevejde to vykřičím svým smíchem to vykřičím svým tichem to vykřičím a jedno už je jak a že mi kape na maják? To je mi jedno tím si buďte jistí své stopy zahladím tak rychle jako když rozletí se pták je to tak zamávám křídly… já, duší sýkořice čechrám svá pírka pro mého milého on je to drak (ale nikomu o tom ani slova) ten drak co chrlí oheň na každého co ke mně přiblíží se… jak potom nemilovat ho mého jediného? Toho, jež kopím svojí lásky probodl můj svět a bez otázky vzal si mě k ránu za svou družku a já ani nestačila položit tužku na papír a zjevil se on v noci netopýr a ve dne drak co hlídá moje kroky moci s ním tak být tisíceré roky …co na tom, že se trochu stydí když vedeme se i stromy kolem vidí jak uvnitř sebe sídlíme jak spolu sdílíme to lože naplnění ve spojení bytostí tak trochu z různých světů ale co na tom k čertu záleží? když dokážeme milovat se miláčku mě ohněm nezastrašíš snad ještě více rozpálíš mé oči co už teď tuší že v nevinnosti dá se přehlédnout i vesmír od nejzazších koutů až po věčnost Moci se s tebou milovat v každé nekonečné chvíli Lásko které odevzdávám svoji jedinost Snad jenom kousek ještě ponechám si tu svojí bláhovost abych se sobě neztratila při cestě Za věčnost | 
Lu_Po 
Hester 