První otřes mozku jsem si přivodila v sedmnácti. Dostala jsem tehdy k narozeninám kolo, po němž jsem dlouho toužila. Tatínek mne pořád peskoval, že jezdím jako blázen.

"Počkej," říkával a varovně přitom zvedal pravý ukazováček k nebi, "ty si jednou na tom kole pořádně rozbiješ hubu!" Měl (jako vždy) pravdu.

Uběhlo pár měsíců a přišly prázdniny, které jsem trávila u prarodičů ve Struhařově. Každý den jsem pneumatikami svého favorita hladila místní, tehdy nepříliš kvalitní, komunikace. Jednoho dne odpoledne jsem se přiřítila ke kámošce bydlící na druhém konci vesnice.

Zastavila jsem smykem u vrátek, k nimž vedlo mechem obrostlé prkno položené přes poměrně hlubokou škarpu. Mazácky jsem na prkno najela a natáhla se po klice, neboť jsem hodlala vjet dovnitř. K mé smůle se ale odlomil kousek zetlelého dřeva. Přední kolo zahučelo do příkopu a já jsem byla katapultována ze sedla. Kedlubnou jsem se opřela o sloup držící vrátka.

Z lehké mdloby mne několika dobře mířenými záhlavci vysvobodil jeden z domorodců stojících na nedaleké autobusové zastávce. Za dobrý skutek jsem se odvděčila tím, že jsem mu na sváteční montérky hodila několik soust poledního guláše.

Z oka mi současně emigrovala sprcha slz. Vesničana jsem nelitovala. Rozesmutnila mne skutečnost, že se z předního kola zánovního favorita stala podivná změť drátů...

O několik let později jsem byla v Krči navštívit dlouhodobě nemocnou kolegyni. Když jsme si po čtyřech hodinách konverzace konečně sdělily ty nejzákladnější informace, rozloučila jsem se a vyběhla před panelák, kde na mne čekala moje škodovka.

Zamávala jsem Jitce stojící na balkóně, odemkla jsem dveře a chystala se hbitě skočit za volant. V tu chvíli ale zafoukal severák a přivřel mi (pacholek jeden) dveře. Otřela jsem se o ně levým ušním boltcem. Současně jsem pravým spánkem trefila střechu auta. Inu — kdo umí, ten umí...

Když jsem druhý den doktorce vyprávěla, jak jsem si spáchala v pořadí již druhý otřes mozkovny a proč mám natržené ucho, mohla se potrhat smíchy. Když se uklidnila, poslala mne na rentgen lebky.

"Copak jste dělala?" ptali se mne zvědavě.

Po mém vysvětlujícím komentáři nebyli pár minut schopní práce. Do třetice jsem byla za blbce na neurologii...

"Tak tohle už se mi víckrát nestane!" řekla jsem si tehdy. Netušila jsem, jak hluboce se mýlím.

Před čtyřmi roky jsme se vrátili z velikonočního víkendu, který jsme prožili u známých v Jihlavě. Když jsme pracně natahali bágly z auta do naší panelákové klícky a začali jsme vybalovat, podařila se mi neuvěřitelná věc. Zamířila jsem s čímsi z kuchyně do předsíně, avšak nějak jsem se zamotala (asi absťák, neboť jsem musela v Jihlavě usednout za volant a osahávat ho až do Prahy) a flákla jsem se přitom vší silou o futro do kebule.

Byla to taková šlupka, že se mi nejprve rozsvítilo, potom zatmělo a dál už si pamatuji jenom drobné detaily.

Probrala jsem se na zemi. Chtěla jsem vstát, ale pořád jsem padala zpátky na koberec. Pak jsem z velké dálky slyšela Káťu, jak vyděšeně konstatuje, že mi teče krev z nosu. Chtělo se mi zvracet a příšerně mne bolela hlava, což svědčilo o tom, že jsem právě absolvovala v pořadí již třetí otřes mozku...

Definitivně jsem se vzpamatovala na sedačce v obýváku, kam mne Jíra za pomoci Kačaby pracně dovláčel, protože jsem znovu byla pár vteřin mimo.

Výlet do nemocnice jsem rezolutně odmítla. Když jsem si totiž představila, že bych musela několikrát vysvětlovat, jak jsem přivedla své fyzično do žalostného stavu, naordinovala jsem si klid na lůžku raději sama...