| Utíkám, nohy se mi boří do bahna, krok vázne, těžko se mi dýchá, mám pocit, že nikdy nedoběhnu tam, kam bych chtěla...něco za mnou mě dohání, není to vidět, ani slyšet, jako by to byla jen předtucha, jen předzvěst něčeho, co je mi v patách, ještě pár kroků...noha zapadne hluboko do bahna, nejde vyndat...druhá jí následuje... větvě mě šlehají do očí a zanechávají po sobě krvavé stopy na mých pažích, zoufale se držím jedné z nich a snažím se pohnout...nejde to, ta předtucha...ano, TA....je za mnou, cítím jí, je tak blízko,...už nemohu utéct...spoutala mě, svázala ....
Otevírám oči, slunce, letní vánek, ranní chlad....moje nahé tělo se probouzí, ruce jsou čisté a bez jediného šrámu... opřu se o lokty, vlasy mi padají do očí, odhrnu je, matně si vzpomínám na včerejšek...něco se stalo, něco změnilo můj život, ale co, co to bylo? Něco mě tíží někde uvnitř, stále nemohu dýchat, znovu ulehám, v křeči se svíjím v hromadě nazdobených polštářů, z hrdla se derou výkřiky, něco mě rdousí, svírá mé hrdlo, něco mě zabíjí....
Ty vedle mě spíš, tvoje oči jsou zavřené a sny se pomalu prolínají pod tvými víčky. Nemáš ani tušení, jak strašně trpím, jak křičím a zoufale volám o pomoc, moje ruka z té tvoji vyklouzla a ztratila se, moje tělo se zmítá ve smrtelné křeči, ale ty stále spíš...ani můj pláč a srdcervoucí nářek tě nedokáže probudit...necháváš mě být, necháváš mě umírat vedle sebe, tiše sníš o jiném světě, zatímco mým hrdlem vytryskne poslední sten....
Dvě krásná mladá těla leží vedle sebe. Jedno je přikryté a odpočívá, sem tam vzduchem prolétne líbezný hlas trylkujících ptáků, druhé tělo rovněž spí, levá ruka nehybně visí dolů z postele na důkaz, že v tomhle těle nezbyl jediný kousek života, vše se rozplynulo...zmizela hudba, zmizel divoký rej všech tanečníků a tanečnic, nezbylo víc, než tichá zahrada v ranní zamlžené rose, na židli u zrcadla jako tichý svědek zůstaly přehozené sněhobílé šaty a blyštivý zlatý prsten na její nehybné ruce zpečetil osud.
|
|
Seregil 
nympha_Echo 
Yfča 