| Prolog |
|---|
| Bože, proč jsme se to motali kolem přístaviště v Loděnicích? Proč jsme tam jezdili, když jsem tam byl v životě jednou na nějaký akci, kterou si již ani nevybavuji? Proč jela naše Terezka na kole a já šel pěšky? Proč jsem nedával větší pozor? Šel jsem a psal nějakou sms zprávu a sledoval ji pouze jedním okem. Taková samozřejmost. Taková jistota. Nikdy by to člověka nenapadlo, že se to může stát. Stát právě nám! Neprožili jsme si snad toho za poslední měsíce už dost? |
|
| Už nikdy! |
Terezka šlapala jak o život, jako by závodila. Panelová cesta se na molu stáčela doprava. Ona si samozřejmě nevšimla, že je na betonu jemný píseček. Stále vidím, jak jí nožičky kmitali a ramínka se vlnily. Ale měl jsem mlhu, myšlenkami jinde. Ve zlomku vteřiny ji na písečku podklouzlo přední kolo. Lekla se, jedna noha šla na zem a snažila se smyk vyrovnat, ale ještě víc ji to rozhodilo. Ruce to neudržely a přestala si asi hlídat řidítka. Dva metry, metr od kraje betonového mola. Desetina vteřiny. Zatoč! Zatoč nebo spadni! Nereaguje. Dech se mi zastavil a děs projel celým tělem. Začal jsem běžet jako v posledních letech nikdy. Děs a výkřik. Ztratil jsem ji z dohledu. S kolem spadla z mola do řeky. Neviděl jsem tam. Běžel jsem a křičel na lidi, kteří byli blíž, že tam spadla ať skočí pro ni. Dva kluci mě snad ani neslyšeli, ale ten pád do vody viděli a sami v oblečení tam po hlavě skočili. Doběhl jsem na kraj mola a Terezku jsem neviděl plavat ani se plácat. Ten pocit zoufalství nedokáži nyní již popsat. Nic v horšího jsem nikdy nezažil. Ten strach a děs.
Na hladinu se vynořili oba neznámí zachránci. Sami — bez Terezky! -„Máte ji?“ řval jsem na ně nepříčetně. –„Nemáme, nemáme!“
-„Do prdele, do prdele!“ a uvědomuji si, že je tady hrozně silný proud vody, protože o několik stovek metrů dál je jez a plavební komory.
Po nadechnutí se zase oba ponořili. Jak jsem byl, tak jsem skočil do té podzimní chladné vody také. Snažím se nahmatat její tělíčko pod hladinou. Nic. Pokouším se potopit a hledat níže. Měl jsem však zimní kabát a ten udělal vzduchový polštář, který mi nedovolil se pořádně hluboko ponořit. Podařilo se mi kabát ze sebe servat.
Oba zachránci se znovu vynořili a křičeli, že ji pořád nemají. Nevím zda jsem se nadechnul, nevnímal jsem, ale konečně se mi podařilo ponořit. Nosím brýle a můj zrak není moc dobrý. V té tmavé vodě jsem neviděl už vůbec nic, i když jsem se snažil jako nikdy v životě. Tak jsem hmatal a šmátral kolem sebe, ale nic jsem neucítil. Snažil jsem se plavat trošku po proudu. Nic. Vynořil jsem se nadechnout. Ti dva také. Pořád nic. Na břehu byli nějaké holky a něco křičely. Znovu jdu o kus dál pod hladinu. Byla tam několikametrová hloubka, šířka – prostor. Neměl jsem dech, už to dlouho nevydržím. Roztál jsem ruce hodně do šířky. Něco jsem ucítil! Zachytil jsem to. Je to ona? Je to malé, měkké. Bundička. Jo! Je to ona! Rychle nahoru. Vynořil jsem se na hladinu a mezi lapáním dechu ječel, že ji mám, ať mi pomůžou. Ti dva ve vodě ke mně plavali a pomáhali ji držet nad hladinou. Vůbec se nehýbala a ani nedýchala. Byla bílá. Někdo další skočil do vody a pomáhal ji dostat k hraně mola. Další Terezku vytáhli nahoru. Někdo mi pomohl ven. Jako v mlze, v dálce, ztlumený zvuk.
Položili ji na bundu do trávy. Někdo telefonoval. S jednou paní jsme se k ní vrhli. Nedýchala. Nehmatný puls. Jen ležela. Bílá. Pořád to vidím. Klepal jsem se rozrušením i chladem.
-„Budu dýchat, umíte masáž?“ křičel jsem na paní vedle.
-„Jo, jo, dělej! Dva ku pěti!“ Paní zkontrolovala Terezce ústa.
Předsunout dolní čelist – otevřít ústa – zaklonit hlavu. Nevím zda jsem to udělal úplně přesně, ale do malé pusinky jsem dvakrát vdechnul. Paní 5x stlačila malý hrudníček. Dva vdechy a zase pět stlačení. Nevím kolikrát jsme to opakovali.
-„Začni dýchat, prosím tě začni dýchat! Dýchej, dýchej! Sakra dýchej! Dělej!“ a chtělo se mi brečet, ale musel jsem dýchat a dýchat a dýchat. Vdechy x stlačení x vdechy x stlačení x vdechy…. Nevím zda to trvalo vteřiny, desítky vteřin či minuty.
Terezce z pusy najednou vytekla voda a rozkuckala se! Konečně. Začala kňourat. Otevřela oči a dala se do breku. Snažila se posadit. Tak jsem si ji objal a vzal do rukou a postavil se. Někdo nás přikryl bundou.
Terezka brečela a mě také začali téci slzy a šeptal ji: "co to děláš, co mi to děláš?“ A pak jsem se probudil.
Ano, byl to příšerný sen! Probudil jsem se a cítil hroznou tíseň, obavy, zděšení.
-„Co je? Co se to děje?“ Chvilku jsem nad tím přemýšlel. Vstávám. V obýváku odpočívá RYBA a vedle se placatí Terezka. Přestože „marodí“ s nachlazením, tak hopsá a povykuje… Úleva. Tak to má být!
 Je podzim a psychiatrická oddělení se zaplňují. Že bych měl odevzdat klíče, plášť a nechat si napsat ošetřovací číslo? Doufám, že ne. Možná byl sen způsoben vstřebáváním informací z posledních dnů o tragických událostech, kde zemřely malé děti. Včera se na Břeclavsku oběsila třináctiletá dívenka, předtím děcko zasypal barák, hoch podříznul hocha, Beslan, Čečensko... To jsou děsy a můry každého rodiče, na které nechce ani pomyslet. Pak to uhodí. Zničí. Zdevastuje. Zavalí. Udusí. Umlčí. Ticho.
Nelze tu zoufalost vnímat stejně, pochopit ji. Nikdo o to nestojíme. Já jsem se tímto snem pouze dotkl okraje zoufalství a doufám, že UŽ NIKDY, ani v tom snu, nebudu muset znovu.
PS: I při psaní tohoto příspěvku jsem pocítil velkou tíseň a zoufalství. Snad jsem se tím převedením do písemné formy nerouhal...
www.alezi.bloguje.cz |
|
Počet úprav: 3, naposledy upravil(a) 'Alezi', 21.11.2004 08:13.
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
Wiki 
Hester 
Wopi 
Humble 
Seregil 
johanna