Byla to 35-ti letá žena v dlouhé sukni, kožených páskových sandálkách a dlouhé halence. Plnějších tvarů se sympatickou tváří, klidným výrazem a rozevlátými světlými vlasy. Dokázali by jste si ji představit s proutěným košíkem v ruce jak se prochází po trhu a kupuje ovoce. Příjde domů a připraví večeři pro své děti a svého manžela. Taková obyčejná žena.

Když by jste ale opravdu vstoupili do jejího domu, za vchodovými dveřmi by vás upoutal invalidní vozík. V jejím bytě by nebyly fotky dětí ani manžela. V jejím bytě by byla jen ona.

Každý druhý víkend v měsíci si Anie sedla do invalidního vozíku a představovala si, že nemá nohy. Celý víkend bez nohou. Byly to hezké chvíle, hezké dva dny.

__________________________________________________________

Seděla přede mnou v tom křesle. Trochu nervózní, trochu v očekávání, v podstatě vyrovnaná. Věděla co chce. Chtěla po mě psychologický posudek. Doporučení k chirurgickému zákroku amputace obou jejích nohou. 
__________________________________________________________
 

„ Anie, vzpomenete si, kdy jste si to poprvé uvědomila?“

Krátce se zamyslela, v jejích očích se objevil něžný nostalgický výraz. Usmála se.

„ Když mi byly asi čtyři roky, dostala jsem k narozeninám panenku. Měla dlouhé blond vlasy, hezký růžový obleček a takové pěkné oči s dlouhými řasami. Ulomila jsem jí nohy.“

„ Kde jste jí je ulomila?“

„ Tady“, ukázala vysoko nad koleny.

„ Nepřipadalo Vám to kruté?“

„Ne, bylo to normální. Protože já jsem cítila, že ty nohy jsou tam navíc, že by tam neměly být, že tam nepatří. Nebyly její součástí.“

„Lámala jste nohy i mouchám, nebo komárům?“

Udiveně se na mě podívala, potom se usmála.

„Ne, to jsem opravdu nedělala. Nikdy jsem neubližovala živým tvorům.“

Usmála jsem se i já a odlehčeně jsem jí vysvětlila svou otázku, :“to je dobře Anie, protože to jsou příznaky psychopatie. Ani vaše testy nejevily známky psychopatie. Vy víte co chcete. Povězte mi o svých nohou.“

„Nejsou to moje nohy. Víte, cítím je, vím o nich, dotýkám se jich když se oblékám nebo umývám. Ale nejsou mou součástí. Je to část těla, kterou mám navíc. Nechci s nimi žít, nejsou moje.“

„Vy si dokážete představit, Anie, že by jste neměla nohy? Víte, že by Vás to na celý zbytek života připoutalo na invalidní vozík?“

„Ano. Pořídila jsem si invalidní vozík. Mám ho již dlouhá léta. Každý druhý víkend v měsíci, kdy mám volno si na něj sednu a žiju bez noh. Je to příjemné a je to tak v pořádku. Vím, že takhle budu umět žít a budu šťastná, protože budu celá.“

„Teď se necítíte celá?“

„Ne, jsou tam ty nohy, které nepatří k mému tělu.“ Výraz jí zesmutněl. „Víte, představte si, že by Vám narostly dvě hlavy. Jedna by byla Vaše a ta druhá by byla navíc, cizí tvář na kterou by jste se musela den co den dívat do zrcadla. Nikdy by jste se necítila svobodná. Já s těma nohama nejsem svobodná.“

Pokračovali jsme v rozhovoru další hodinu. Pozorovala jsem její výraz, oči, které se občas rozjasnily a potom zesmutněly. Byla otevřená, inteligentní, měla poskládané myšlenky.

Byl to příjemný člověk, který tři hodiny nezměnil polohu svých toporných nohou.

„Anie, máte přítele?“

„Ne, nemám nikoho.“

„Proč nemáte přítele, Anie?“

„Nikoho nehledám, není to pro mne v tuto chvíli důležité.“

„Jste panna?“

„Prosím?“, malinko znejistěla a začervenala se.

„Jste panna?“

„Oh ne, nejsem panna. Jen pro mě v současné době není partner důležitý.“

„Toužíte po rodině Anie?“

„Ano, možná později. Teď o tom neuvažuji.“

„Když by jste , řekněme za čtyři, pět let potkala muže, chtěli by jste mít děti, jak si myslíte, že budete zvládat dítě na invalidním vozíku, bez noh?“

„Ty nohy přeci nijak nesouvisí s plněním mých mateřských povinností.“

„Proč si to myslíte?“

„Ty nohy na tom nejsou závislé. Ty nohy nejsou moje, nedokážu s nimi žít…, rozplakala se.

__________________________________________________________

Kdyby jste jí ten den potkali na ulici, řekli by jste si, že je to žena, která jede unavená z práce domů. Musí ještě nakoupit a uvařit dětem a manželovi večeři, potom si sedne k televizi, podívá se na svůj oblíbený seriál a v noci bude ležet vedle svého muže v posteli v dlouhé plátěné noční košili a ponožkách aby jí nebyla zima.

Anie vstoupila do svého domu a sedla si do invalidního vozíku.

__________________________________________________________

Za 14 dní od její návštěvy u psychologa jí přišlo vyrozumění, že její žádost
zamítli.

__________________________________________________________

Jednoho pondělního rána otevřete noviny a přečtete si článek o ženě, které vlak přejel nohy a řeknete si „ bože, chudera ženská!“…….

Ten den kdy jí přišlo od asociace vyrozumění uplynulo třičtvrtě roku. Podstoupila sezení u dalších pěti psychologů a pokaždé jí přišla stejná odpověď. Když si sedala na koleje a pokládala nohy na pražce, usmívala se. Když uslyšela přijíždějící vlak, bušilo jí srdce vzrušením.

Toho rána, když čtete tento článek, máte chuť se o něj s někým podělit.

„Miláčku, četls to?! Představ si, že jí ten vlak tak poškodil nohy, že jí je museli amputovat! To je strašný. Počkej?…., jednu nohu jí zachránili! Ještě, že tak. Chudera ženská.“

_________________________________________________________

Byla to taková obyčejná žena s neobyčejnou obsesí.