V jednom královském městě, budeme mu třeba říkat Tábor, se panu králi a paní králce narodila překrásná holčička. Rodiče jí dali jméno Ja, ale nikdo jí neřekl jinak než Laurinka. To proto, že tatíček král byl velký fanda do veteránů. A tak pro nikoho nebylo překvapením, že když se narodila její sestřička, které dali jméno Tej, každý jí říkal Klementýnka.

Tak tahle naše princezna rostla, vyvíjela se vcelku normálně, až jednoho dne při společné rodinné večeři rozhodně prohlásila „ Budu hrát divadlo“. U celého stolu zavládlo hrobové ticho. Dokonce i večeře zděšením vychladla.“Ochotnický“ dodala a vítězoslavně se usmála. Král s králkou téměř současně zvolali „ To nejde, nemáš přece vůbec talent!“. „ To nevadí“ prohlásila Laurinka, „ten nepotřebuju“a dodala „hlavní je, že mě to baví“.“ Budu hrát princeznu“ začala se chlubit.“Není tam sice žádnej vhodnej princ, ale to nevadí. Děti to nějak pochopí“. Věděla totiž, že je velmi krásná a to dětem, společně s barevnými kostýmy, bohatě stačí. Tej se rozplakala. „Já chci taky hrát“. Paní králce se rozšířily zorničky. „ To nejde, Ty zůstaneš doma!“ „ Nanejvýš se můžeš jít podívat na zkoušku s Laurinkou“ dodala konejšivě a pohladila obě po vlasech. Nakonec se vypravily obě dvě spolu se svým oblíbeným šaškem Bo, kterého měly obě velmi rády.

  Po příchodu do královského divadla Laurinka posadila Tej a Bo do těch příšerných sedadel co se v nich po deseti minutách každý v duchu loučí se životem a zapojila se do již probíhající zkoušky. Právě se zkoušela scéna únosu princezny, kterého se měl zhostit zlý rádce End  a úplně morálně zkažená rádkyně Ja. Na scéně probíhala již po několikáté ta samá část obrazu a tak znuděná Tej se začala rozhlížet po hledišti. Najednou se jí hrůzou zatajil dech. „ Kousek za námi někdo sedí“ zašeptala celá ochromená šaškovi. Bo zbledl.Jeho rolničky pomatněly. Nenápadně se otočil a skutečně. Asi pět řad za nimi se nejasně rýsovala sedící postava. Zřetelně byly vidět jen oči. Zlověstně svítily a upřeně sledovaly sedící dvojici.

    Mezitím na scéně situace velmi pomalu dospěla k místu, kde Laurinku zachraňuje jakási pochybná existence Sto, zřejmě toužící po odměně či po poctách a uznání. Pohybujíc se ve zvláštních toporných poskocích, které provádí na zvrácené přání režiséra Hu, zachrání Laurinku ze spárů rádců a předá do “něžné péče“ velmi inteligentního a sofistikovaného draka, který má ale jednu tajnou libůstku.Totiž tu, že sbírá princezny. Má jich doma v jeskyni celou řádku a Sto je jeho dodavatelkou.Drakovi se tudíž říká Sběratel i když jeho pravé jméno je Dracus angelicus. Tomu ale nikdo nerozumí a proto mu tak nikdo neříká. Ono to taky ani nejde.

    Zatímco se na jevišti odehrává výše popsané, Tej a Bo  už hrůzou nemůžou promluvit. Kdo je ten tajemný s uhrančivým pohledem? Proč se skrývá ve tmě? Najednou Bo spatří Laurinku jak bezstarostně míří přímo k tajemnému, aniž by o něm věděla. Aniž by vůbec tušila, jaké jí hrozí nebezpečí. Bo chce vykřiknout, ale hlas ho neposlouchá. Laurinka už je jen kousek od neznámého, který se vůbec nehýbá. Ještě dva kroky a musí na něj narazit. Najednou se tajemný pohne a …

                     - to be continued -