Je žena pořád zamlžená a pořád v deštích mytá k zemi se pouze vrací, když - husu mezi kolena ji oškubává peří, když v houštích divých malin, růží, rajčat v plandavých mužských kalhotách se tajně nebi koří. Dříve když muž jí odjížděl těch chlapských počinků co muže odvádí od boku, stehna, lokny v takových nocích nespala v košili barevné jak vějíř prostopášného anděla na holé tělo obřadně na mlhu kolem sebe navlíkla kradmo mužovu košilí ze zádveří až čpěla chlapským potem tak důvěrně a známě a návrat, ten pak zázračně kmit kyvadla i s ostřím zas pro tu chvíli skončil. Jak jeden řádek za druhým brambory v poli rostou je její život linií od srdce rovnou k rukoum, od srdce rovnou k očím od srdce rovnou k srdci, já zasadím ti astry a ty zas rozmarýn. Ty nasbíráš mi trnky zamrzlé na stráni, já víno vykouzlím večer co večer za zimy je spolu budem pít. Já vymyslím si loďku a ty ji vyrobíš, v ní budeš houpat synka já řetěz přiložím, abyste moji milí mi neodpluli v nebe. Abyste jenom v polích své moře zkoušeli. Já vymyslím si barvy a ty je vyměníš na trhu v městě v pátek za cukr, mouku, perník za tanec v hospodě při slavném posvícení každičký večer v podzimku já peří budu drát to peří prodáš v městě je tepla v krbu dosti je dosti mlhy v očích nač pohled za mraky to slunce které kdekdo každičký den si hledá je u nás v posteli Je žena hodně z mlhy je mnohem více z bláta je ze zobáků vraních je ze samoty tkána. Samota není těžká občas si tiše šeptá samota nebolí bolí jen mlha v krbu který už dlouho nehřál bolí ta divná touha. Blíží se posvícení je třeba peří nadrat. |