beguini a bekyně. Ku konci XII. věku zbožný kněz Lambert le Begue v Lutichu založil náboženské spolky, kteréž po něm přijaly jméno [Beghardové] (spolky mužské) a bekyně (spolky ženské). S počátku spolky tyto prospěšně působily a v ničem od nauky katolické neodstupovaly; avšak brzy uhostila se ve spolcích těch jakási náboženská blouznivost, kteráž i podnět dala k rozmanitým a to dosti povážlivým bludům. Odvolávali se totiž [Beghardové] a bekyně na slova sv. Pavla: »Zákon ducha života v Kristu Ježíši vysvobodil mne od zákona hříchu a smrti« (Řím. 8, 2.), což oni si takto vykládali: Nechť smyslný člověk jakýchkoli prostopášností se dopouští, duch jeho se tím nikterak neposkvrní. Pročež se také jiným jménem nazývali »bratřími a sestrami volného ducha«. Mimo to nevěřili ve Trojici božskou; učili, že Ježíš Kristus není pravý Bůh; Maria že není pannou; ďáblové budou prý z pekla vysvobozeni a dojdou spasení; Starý zákon byl prý od ďábla samého vnuknut Mojžíšovi, křtu prý není třeba; rovněž zavrhovali svátosti biřmování, pokání, posledního pomazáni a svěcení kněžstva. V tajných schůzkách nočních páchali ohavné smilství. Z toho patrno, že tato sekta daleko od nauky křesťanské se odchylovala, a že tedy obecný sněm církevní ve Vienně r. 1311 shromážděný správně jednal zavrhnuv učení [Beghardové]-dův a nařidiv, aby všude potlačeni byli. V Rakousku a Štýrsku nalézal se tenkráte značný počet [Beghardové]-dův a bekyň. Když pak z rozkazu sněmovního se proti nim přísně zakročilo, utekli se mnozí do Čech a na Moravu větší svobody tu nalézti doufajíce. V diécési pražské byli spojeni ve spořádané tovaryšstvo, měli prý svého arcibiskupa a 7 biskupů, z nichž každý 300 bratří nebo sester spravoval. V Praze však byli již r. 1315 zřízeni inkvisitoři pro království České, a sice dominikáni u sv. Klementa. Ti proti [Beghardové]-dům zakročili, i bylo 14 [Beghardové]-dů z Rakouska přišedších roku 1318 v Praze na hranici upáleno. Avšak biskup pražský Jan IV. z Dražic pokárav inkvisitory, že proti vůli jeho byli jednali, sesadil je s úřadu, načež dal inkvisiční vězení otevříti a uvězněné ještě [Beghardové]-dy na svobodu propustil, když byli pokání slíbili. Pro tuto mírnost svou biskup Jan popudem protivníka svého Jindřicha, kanovníka vyšehradského (jenž byl nemanželským synem hraběte ze Schönburku), obžalován jest u papeže Jana XXII. v Avignoně, kamž se vydal roku 1318; celých 11 let bylo mu dlíti v Avignoně, až posléze r. 1329 za nevinného byl uznán a k důstojenství svému navrácen. Za nepřítomnosti biskupovy sekta [Beghardové]-dů víc a více v Čechách se šířila. Jelikož noční své schůzky v jeskyních a doupatech či jamách konávali, nazváni jsou jamníci (něm. Grubenheimer). Papež Benedikt XII. ustanovil k vyhubení toho sektářství nové dva inkvisitory z řádu dominikánského a sice pro diécési pražskou Havla z Jindřichova Hradce, jenž o potlačení [Beghardové]-dů pilně se staral, ano s pomocí hrab. Oldřicha z Jindřichova Hradce i tažení křižácké proti nim podnikl. Od té doby [Beghardové] v Čechách zmizeli. Objeviliť se ovšem roku 1390 poznovu v zemi České, avšak král Václav IV. přísně proti nim zakročil; někteří byli na hranici upáleni, ostatní násilím ze země vyhnáni.Jelikož spolky [Beghardové]-dů a bekyň se tudy nespolehlivými býti ukazovaly, trpěla jich církev katolická jen s tou výminkou, jestliže se k některé řeholi přidružili. Pročež členové spolku obyčejně vstupovali do třetího řádu sv. Františka. Takové bekyně nalézáme v Praze od konce XIII. st. až do druhé polovice XV. věku v různých částech města, kdež po 2, 3 až i 6 pohromadě bydlely; byly to nábožné ženy, které se zabývaly šitím pro potřeby měšťanů, dívky vyučovaly, nemocné po domích ošetřovaly, o chudé se staraly a jiné skutky milosrdenství konaly, při tom pak jako terciárky náležely k řeholi sv. Františka.-Od slova [Beghardové] odvozují se pikharti, jakž od XV-XVII. věku v Čechách nazýváni Bratří čeští i přívrženci různých sekt. Bvý.