Repe, tak jsem nakonec během noční jízdy dojel pro začátek k sepsání mailu M. Mejstříkovi (senátor za Prahu 1)... budeš-li mít zájem pošlu ti ho. Taky jsem si udělal trošku civilnější adresu mario.czernay@volny.cz
Není to zrovna jednoduchý řešit vtakovou věc, jeden zákon překrývá jiný zákon... listina listinu a zároveň to člověk musí zvážit, jestli těm druhým neupírá jen nárok na názor, jelikož jsem poměrně ostře proti potlačování svobody slovního projevu...

Posílám sem avízo Nechcimu, se kterým jsem komunikoval o mašínech ve zprávě:
V dnešních Lidových novinách je sloupek Mašínům by projev lítosti slušel,  který napsal Ivan Medek v roce 2004, člověka, kterého si vážím z veřejného života jako málokoho.

Mašínům by projev lítosti slušel
1. března 2008

ÚHEL POHLEDU

Byly doby, kdy války měly svá pravidla. To bylo velmi praktické opatření.

Mělo význam pro obě strany. Týkalo se to především zacházení se zraněnými a se zajatci.

Tato pravidla ovšem předpokládala, že proti sobě stojí sice nepřátelé, nikoli však zločinci, na jejichž slovo se nelze spolehnout. V těchto dávných pravidlech byla dokonce zakódována úcta k nepříteli, úcta k poraženému, nepsaný respekt, ba i jakási ochrana civilního obyvatelstva.

Tato pravidla, o kterých by se dalo soudit, že by mohla platit nejen pro armády, ale i pro individuální odboj, byla samozřejmě od nepaměti porušována. Toto porušování však v civilizovaných zemích nikdy nebylo pokládáno za legitimní, a i když bylo často pochopitelné, nikdy nemohlo být v právní společnosti omlouváno, nebo dokonce schvalováno. Ve válce, jak známo, nikdy nejde jen o pohyby armád, jde také o jednání jednotlivců.

Muži vystavení krajnímu nebezpečí a napětí se dostávají do krizových situací a mnohdy se dopouštějí činů, které v jejich myslích zůstávají jako nesmytelné skvrny, na které se snaží zapomenout.

Takových případů výčitek svědomí, lítosti a potřeby odpuštění nacházíme v popisech válečných dějů a ve vzpomínkách jejich účastníků hodně. Traumatizovány zůstávají nejen oběti hrůzných činů, ale často ještě více jejich pachatelé. Alespoň tak to bývá ve společnostech nebo skupinách, kde kritériem jednání je svědomí.

Vdějinách našeho protikomunistického odboje se jen málokdy setkáme s takovou odvahou, jakou projevili bratři Mašínové a jejich přátelé. Možná že by se místo odvahou dalo říci statečností, ale nejsem si jist, zda je to totéž. Znovu opakuji: odvaha, vytrvalost a důslednost, s jakou ti mladí lidé šli za svobodou, vedeni vzpomínkou na svého otce, zaslouží obdiv. Na této cestě odstraňovali překážky, i lidské. Tak to v boji bývá. Zdůraznil bych v boji.

Co však s bezbrannými (neříkám nevinnými), nebo dokonce bezmocnými, omámenými? Řekl bych, že i v případě chloroformem zneškodněného spícího zajatce, kterému bylo ve spánku podříznuto hrdlo, by měla platit ta pravidla, o kterých jsem mluvil na začátku. To, že se jich bratři Mašínové nedokázali vždy držet, může být pochopitelné, ale v žádném případě to neznamená, že na jednání, které připomíná spíše popravu než boj, měli tak říkajíc právo.

Soudit nemohu a nechci. Možná že se mýlím, ale myslím si, že sebenepatrnější projev lítosti, vycházející ze svědomí mužů tehdy mladých, by velikost jejich odvahy nezmenšil. Právě naopak.

Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce

***

Možná že se mýlím, ale myslím si, že sebenepatrnější projev lítosti, vycházející ze svědomí mužů tehdy mladých, by velikost jejich odvahy nezmenšil. Právě naopak.

O autorovi| IVAN MEDEK publicista, bývalý kancléř Hradu, syn legionáře, generála a spisovatele Rudolfa Medka, vystudovaný muzikolog (v rakouském exilu spolupracoval s Hlasem Ameriky a Svobodnou Evropou, po roce 1990 v čele Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání, v letech 1993-1998 ředitelem odboru vnitřní politiky Kanceláře prezidenta republiky, je nositelem Řádu T. G. Masaryka), psáno v říjnu 2004 pro BBC
-------------------------------
...a já si dovolím jen malounko i panu Medkovi odporovat nebo spíš mu jen připomenout, že po té, co byli Mašínové opustili vlast - popravili jejich dva přátele V. Švédu A J. Janatu, dovolím si panu Medkovi připomenout, ať ani on nezapomíná, že komunisté pověsili jejich strýce a pak nechal v kriminálu umřít i jejich maminku. Ve stejným kriminálu, kde ji drželo gestapo a ve stejným kriminálu ve kterým drželi nacisti jejich tátu. Jo, Pankrác toho pamatuje hodně... Chceme po někom, aby projevil lítost, a možná tu nakonec platí myšlenka Harryho HH "nechme Mašíny sesnout v pokoji"

V dnešním Právu  je rozhovor s dalším z té skupiny, s Milanem Paumerem, také doporučuji přečíst. Ještě jsem dnes si koupil krom MF - nic zlého netuše, poprvé od roku 1989, kdy byly přílohou RP - Haló Noviny. Také doporučuji přečíst. Pěkné čtivo, takové lehce nadupané, řekl bych, jen pro otrlé nebo ignoranty...