Téma #1215
Autor:Alan Marceau
Fórum:
Obecná diskuze
Datum publikace:15.11.2009 18:32
Počet návštěv:3706
Počet názorů:91

Média v roce 90
Píšu teď něco do školy a hrozně by mě zajímalo, jak to bylo s médii těsně před revolucí a po ní. Vy, pamětnicí, co jste tehdy četli za časopisy, noviny, knihy, na co jste koukali v televizi, co jste poslouchali v rádiu a tak?? Jaký čtivo vás těsně po revoluci nejvíc potěšilo? Děkuju.

Názory
19.11.2009 17:01
stanislav
http://www.literarky.cz/
19.11.2009 17:04
stanislav
http://www.listy.cz/

Listy furt jedou mmch.
19.11.2009 17:22
fungus2
Radio Joe jsem znal. Já jsem tehdá poslouchal radio Vox, které hrálo dobré písničky, jak naše, tak zahraniční.
19.11.2009 18:37
bříza
Jenže o to právě Stando jde - že nemáme objektivní a seriozní zdroj informací. To je jako dost podstatný! Do listopadu v leckterých novinách kromě ideologických strážců persistovali čímani, kteří uměli kulantně a inteligentně zaobalit zprávu, aby se jaksi "vlk nažral a koza zůstala celá". V každym případě se slušní lidé v médiích řídili etosem "objektivity". Po převratu byli náhle všichni soukromí vydavatelé, oficiálně "nezávislí", ve skutečnosti makali jak čerti na prosazení vlastního vidění světa - bez sebemenší relativizace hlásaných pravd, reflexe, či schopnosti naslouchat. Normální klíny do hlav a "mind programming" v americkém stylu - který nám poprvé ukázal Rauwolf v seriálu "Co zbylo z beat generation". Dneska se obecně razí mezi redaktory na žurnalistice ideál subjektivního diskursivního vidění a info-tainmentu. Výsledkem jsou příběhy o dobrých a zlých silách a mluvit spolu v klidu mohou většinou pouze lidé, kteří čtou tytéž, nebo podobné noviny. O tom, že by se zdejší lidé na něčem shodli -§ů a byli tedy schopni cokoliv posunout k lepšímu si můžeme nechat leda tak zdát.
19.11.2009 19:05
stanislav
no. já fakt nejsem takový pesimist. že nemáme žádnej uplně dobrej deník, neznamená, že je všecko špatně. kdo hledá, najde, nějakou tu lepší analýzu, rozbor. (nehledě na to, že kdo umí anglicky a má net, má vystaráno...) buďto v časopisu nebulvárním, není jich zas tak málo, knížce, rozhodně je situace lepší, než byla před rokem 1989. kdy buďto jen cosi z exilu či underground.


plus třeba Gossen, který dělá pro Deník, tak tvrdí, že se snažej prorazit s novou novinařinou, u něj na Kutnohorsku, zaměřenou jaksi pozitivně, ne  bulvárně...

(jsem dnes byl po dlouhé době v knihovně, 60,-Kč za rok, to jde. a je z
čeho vybírat, že...  jsem si pučil mj. Arendtovou, doporučoval mi to
hermit, byl jí nadšen...)

19.11.2009 19:16
stanislav
problém s dobrým deníkem u nás je v taky tom, že je to taky děsně drahý, aby novinář moh' na jedné kauze, jednom problému do hloubky, pracovat dobře a leta a netěkat po novinkách efemérních, a u nás by se to prostě neuživilo jen z toho prostýho důvodu, že by nebylo tolik čtenářů. čechů neni tolik jako anglánů, němců... tak i proto ty reklamy, podbízivost, bulvární titulky a bohužel nejen titulky, ale i obsah. no. vymejšlelo to už fůra lidí, co s tím, ale zatim nic vymyslet nejde... 
19.11.2009 19:46
stanislav
no, a česká televize taky neni tak tragická, na dvojce teď jde toto od 20.00: Revoluce: Záblesk minulosti



Slavný španělský režisér Carles Bosch přijíždí po dvaceti letech do
Čech, aby všechny znovunalezené aktéry konfrontoval se svými
vzpomínkami a především s unikátním filmem, který natočil jako jediný
zahraniční novinář v listopadových dnech roku 1989

Španělsko-český koprodukční autorský dokument režiséra
Carlese Bosche, který byl za svůj předchozí film Bárkaři z Karibiku
nominován i na cenu Americké filmové akademie, reflektuje netradičním
způsobem a z netypického úhlu listopadové dny roku 1989. Carles Bosch
se před dvaceti lety dostal shodou okolností přímo do středu událostí a
podařilo se mu natočit zcela unikátní momenty z prvních revolučních
dní. Půlhodinovou reportáž odvysílala v lednu 1990 katalánská televize,
čeští diváci ji budou mít ve filmu možnost shlédnout úplně poprvé.
Režisér se po dvaceti letech setkává se všemi tehdejšími aktéry ze své
reportáže, společně hledají odpovědi na několik klíčových otázek - co
vedlo k událostem, které odstartoval 17. listopad, v čem se česká sp olečnost změnila a jak lze s odstupem nahlížet
naši přítomnost? Výjimečný dokumentární projekt, na kterém se Česká
televize podílela jako koprodukční partner, je určený nejen pro české,
ale především pro evropské, případně americké publikum.

20.11.2009 00:46
Alan Marceau
Mně se poslední dobou líbí čím dál víc Respekt. Je to sice pro lidi s pravicovějším názorem, ale otevírá i zajímavá společenské témata a co tomu začal před časem šéfovat Tabery, tak se to pohlo dost dopředu.
20.11.2009 00:50
stanislav
Alan Marceau napsal(a):
Mně se poslední dobou líbí čím dál víc Respekt. Je to sice pro lidi s pravicovějším názorem, ale otevírá i zajímavá společenské témata a co tomu začal před časem šéfovat Tabery, tak se to pohlo dost dopředu.
já respekt čítal. sem tam i teď nahlídnu. ale jsem kapku víc nalevo no... ale to mi nebrání v tom, něco odtud vnímat jako zajímavý... akorát se dost dopředu dá odhadnout, po kom půjdou. a po kom ne. to je mrzutý. ale to neni jen specifikum jejich, ale docela obecný u našeho tisku...
20.11.2009 08:53
bříza
Arendtová je super - to bych souhlasil. Takové lidi bychom potřebovali u nás doma. Orientovat se o světě až takový problém není. K čemu Ti je ale angličtina, když se zajímáš o tuzemské dění? O tom Herald tribune, New york times, The Guardian ani Frankfurter algemaine nepíšou. Trochu se to snaží suplovat Čulík na Britských listech, ale to je celkem dobrej blouznivec i s tím svým Kotrbou. Rozhodně to tam není nějak ucelené.
Respekt mi nikdy zcela nesednul - do sebe zahleděný časopis s manipulačními prvky. A od té doby, co ho koupil Bakala je z něj lobbystické médium určené k dehonestaci politických skupin, které mu nejdou na ruku. Takže jediným zdrojem informací je de facto ČR 6 - pokud je člověk ochoten si tamní tendenční příspěvky "odpropagandizovávat" - což je strašlivá a neradostná dřina. Přesto se odtamtud lze dovědět řádově víc, než z toho, co lze koupit na stáncích, nebo na tuzemských informačních serverech.
20.11.2009 10:06
stanislav
no. normální je pracovat s ČTK. ty maj v popisu práce bejt co nejobjektivnější, zprávy mít ověřený... nebo Reuters, když zprávy a ne komentáře či analýzy.

na netu asi aktuálně cézet

a český rozhlas, třeba ta šestka

jinak co se týká ekonomiky, tak ty Hospodářky, Euro třeba.

taky Týden neni uplně blbej někdy. má sem tam vlastní zprávy.
20.11.2009 10:07
stanislav
http://www.ceskenoviny.cz/
20.11.2009 10:10
stanislav
britské listy, neviditelný pes atd., tam je hodně vidět, kam směřuje jejich vlastník, jaké má názory, i když asi tam panuje větší svoboda pro přispěvatele než v tištěných denících pro redaktory...
20.11.2009 10:11
stanislav
někdy jsou zajímavé blogy v respektu, týdnu či v MF... podle toho samo sebou, kdo je píše...
20.11.2009 10:19
stanislav
co mi ale přijde jako docela důležité, není to ověřeno nijak, samo sebou, jen můj náhled co se čtenáře tisku týká, tak třeba Právo, ač je nalevo, je objektivnější, vůbec levice u nás, nemyslím komunisty, už je to poznat podle toho, že odsouzených či kritizovaných i ve vlastních řadách politiků čssd je víc než z ods, ty jdou po průseru automaticky nahoru, kauzy jako svoboda tam nikdy nebyly. a není to tím, že by pravičáci byli čestnější... naopak líp tutlaj...
20.11.2009 10:21
stanislav
tím Svobodou myslím Ivo Svobodu.

http://www.novinky.cz/krimi/152592-video-exministr-ivo-svoboda-byl-propusten-z-v
ezeni.html
20.11.2009 20:50
stanislav
též si čítám v A2, odnoži Literárek, příjemný plátek...

http://www.advojka.cz/
20.11.2009 20:55
stanislav
ukázka z jejich novinářské kuchyně:


Český mýtus Václav Havel
Petr Schnur

Čím je Václav Havel české porevoluční realitě? A je to ten samý Havel, co předtím?

Rozpory mezi slovy Václava Havla před sametem či na jeho počátku a činy, které následovaly, by měly být všeobecně známé. Ty nejvážnější se týkaly státní suverenity, sociálního zabezpečení a obou vojenských bloků. Otázka pro historiky zní: Šlo o " zmoudření Dona Quijota", anebo o vědomou manipulaci české a slovenské veřejnosti? Že moc dokáže zachutnat, je všeobecně známo, je ale vůbec možné ji tak rychle strávit? Jak vysvětlit Havlovu politickou flexibilitu? OF, Unie svobody, lidovci, zelení, a nedávno dokonce objevil sympatie pro Topolánkovu ODS. To mu přitom nebrání hrát i na dalších dvou stranických strunách - u zelených a TOP 09.
Vše začalo jeho " vizí" o našem " návratu do Evropy přes Německo". Byla omluva sudetským Němcům pouhým projevem politické naivity mravokárce a humanisty, jehož posláním je burcovat národní svědomí i za cenu porušení tabu, anebo součástí širší politické strategie od počátku osmdesátých let? Konstatovat můžeme následující: Havlova omluva zapadá do linie zákulisní exilové rivality mezi Tigridovou skupinou a Radou svobodného Československa, která zahrnovala i spor - vyprovokovaný Tigridem - o stanovisko k odsunu. Zatímco RSČS odmítala jakékoliv ústupky v této otázce, zastával Tigrid stanovisko opačné. Je otázkou, do jaké míry tato pozice odrážela utvářející se strategii USA v " německé" otázce. Kontinuita této linie se zrcadlí i v Havlově vyhraněně antijugoslávské a antisrbské pozici, která vyvrcholila jeho výzvami k " humanitárnímu bombardování" Bělehradu ještě předtím, než se tak stalo. " Havlárna", pojem historika a bojovníka proti Husákově normalizaci Jana Tesaře v jeho stejnojmenném pojednání, jež napsal bezprostředně po listopadu ' 89, je výstižnou charakteristikou politicko-psychologické struktury celého postsametového vývoje. Kauza Havel ovšem nesvědčí jen " o něm", ale představuje zároveň indikátor psychogramu české společnosti.

Konec Československa

V obecném povědomí občanů je rozdělení ČSFR spojeno se jmény Klaus a Mečiar, nicméně budoucí historik se bude muset zabývat i rolí Václava Havla. Nastupující česká pravice vypověděla myšlenku ekonomické solidarity - celoplošně i mezi oběma federálními republikami. Havlovy iniciativy (namátkou připomeňme návrh na zrušení čs. zbrojního průmyslu, nového názvu státu a státního znaku, role Hradu v tzv. kauze " doktor") mírně řečeno neprospěly k uklidnění atmosféry ve stále ještě společném státě, zásadní ránu budoucímu státoprávnímu soužití Čechů a Slováků nicméně zasadil svými návrhy ve Federálním shromáždění 3. prosince 1991. Zatímco jeho " hry" se státními symboly mohly být vykládány jako projev diletantismu, který sice není neškodný, ale neohrožuje formu česko-slovenského státního soužití, požadavek zrušení ústavního zákazu majority mířil do srdce federace, založené na principu konsensu. Casus belli snad nemusel být ani tak v tomto požadavku samém, ten byl v Havlově návrhu vyvážen kompetencemi takzvané Federální rady. Ze slovenské strany se tedy jednalo spíše o psychologický než o praktický problém, jejž bylo možné postupně překonat. Explozivní náboj získal spojením s možností vzniku více než dvoučlenné federace, kterou Havel na závěr svého návrhu naznačil. Tímto bodem buď zpochybnil ČSFR jako federaci národních republik anebo počítal se " vznikem" dalšího národa na její půdě. Stalo se Československo obětí několika zájmových skupin a Havlovy " nepolitické politiky"?

Mýtus " nepolitické politiky"

Ve svých esejích Moc bezmocných a Politika a svědomí se Václav Havel zabývá vztahem politiky a etiky, problémem posttotalitní budoucnosti. Má-li být pozitivní, je nutné, aby se uskutečnila " existenciální revoluce", která vyprodukuje společenství jednající nikoliv na základě institučních, nýbrž lidských vazeb. Politika potom bude fungovat jako " praktikovaná mravnost" a " služba pravdě".
Co tedy znamenala " nepolitická politika" v podání Václava Havla? Nadřazenost etiky nad politikou? Vnímání civilizačního rozměru sociálních a ekologických otázek? A jak koresponduje s havlíčko-masarykovským politicko filosofickým proudem?
Půdorys její praktické podoby vymezuje jmenný trojúhelník Rolling Stones- Dalajlama - Soros, jejím zrcadlovým obrazem je Forum 2000 a jeho účastníci. Je otázka, zda lze Havlovu " nepolitickou politiku" chápat skutečně " pouze" jako antistranickou záležitost, nebo zda bude nutné hledat i jiné, odtabuizované interpretační vzorce. V každém případě ale znamená necitelnost k národním a sociálním otázkám, potažmo pak k souvislosti mezi nimi. Tím se Havel zásadně liší od T. G. Masaryka, jehož symbolu využil k posílení své vlastní autority. Budiž zdůrazněno, že nešlo o historického Masaryka, ale o jeho mýtus, který se v české společnosti díky interpretačnímu stereotypu traduje již od dob první republiky. Sugesce kontinuity Masaryk - Havel z něj vycházela, přičemž nešlo o kontinuitu politickou, ale mravní!
Václav Havel tedy ve svých teoretických dílech interpretuje politiku jako abstraktně mravní záležitost, čímž zdánlivě navazuje na masarykovský politický ideál. Zatímco však Masaryk považoval etiku, která podle něj musí být praktická, za disciplínu sociologie (sociální etika), v Havlově podání se stala výhradně abstraktním, kvazimetafyzickým pojmem bez sociálního zakotvení.
Dalším mýtem Havlova občansko- a lidskoprávního pojetí politiky je její údajné " nadstranické", univerzální zakotvení - stačí se přitom podívat na jednoznačnou a jednostrannou bilanci jeho zahraničněpolitických aktivit a výzev k " humanitárnímu bombardování". Zavádějící je i asociace Masarykovy politické filosofie na domácí půdě, neboť Masarykovo pojetí humanity nemělo v žádném případě charitativní, nýbrž sociálně-politickou podobu: socializující demokracii.
Vše mluví pro to, že Havlova " image" zeleného mírotvorce se sociálním cítěním byla účelová záležitost. Vzhledem k silné autentické tradici sociálního, respektive socialisticky orientovaného hnutí v českých zemích od konce 19. století nebylo na přelomu let 1989/ 90 jisté, zda je možné otevřeně provést změnu režimu pod praporem liberálního kapitalismu. V první fázi tvorby sociálního mýtu vystupoval Havel jako garant zachování sociálních jistot (viz jeho projevy v období od listopadu 1989 do června 1990), ve fázi druhé jako morální a politický antipól k Václavu Klausovi (v této souvislosti lze připomenout takzvaný zápas o Českou televizi).

Metodologie Havlova mýtu

Politická efektivita Václava Havla vybudovaná na jeho morální autoritě je fenomén, který nemá v Evropě obdoby. Dlouhou dobu ji nenarušila ani evidentní diskrepance mezi slovy a činy.
Národní obrození vytvořilo filosofické paradigma hledání " smyslu dějin", založené na úzkém propojení mezi idejí a etikou. Důsledkem pro českou politickou mentalitu je, že procedurální záležitosti jsou vnímány v lepším případě jako druhořadé, v horším zůstávají mimo naši pozornost. Pokud přistoupíme na to, že politika je " služba pravdě" nebo " praktikovaná mravnost", potom se jakýkoliv její právní rámec musí jevit jako druhořadý, ne-li zbytečný či dokonce rušivý. Aktuálním případem takového ignorování právněpolitické reality je česká " diskuse" o Lisabonské smlouvě, která se pohybuje na čistě abstraktně ideové rovině. Například evropské Chartě základních práv eurooptimisté přisuzují automaticky roli garanta sociální Evropy, aniž by hlouběji zkoumali, v jaké právní relaci se nachází k ostatním " paragrafům", respektive jaká je její skutečná právní závaznost. Prostě stačí vědomí, že ji Lisabonská smlouva obsahuje.
Václav Havel tedy navazoval na mýtus o Masarykovi, nikoliv na Masaryka jako takového. Ten sice rovněž zdůrazňoval mravní dimenzi politiky, odvozoval ji nicméně od konkrétního sociálního činu jednotlivce i společenství a státu. Při českém sklonu k interpretaci historie jako dějin mravnosti se není čemu divit; první prezident Československé republiky nebyl vnímán jako státník, ale jako " tatíček". Přitom kdyby se v Česku méně ideologizovalo a více analyzovalo, přišlo by se na to, že filosof a politik Masaryk potíral vše, co s sebou přinesla " sametová revoluce": indiferentní liberalismus, plytký kosmopolitismus i eklekticismus.

Havel bubnující, Magor stripující

Původní Havlova zahraniční klientela, pomineme-li okruh přátel Pavla Tigrida, nebyli američtí neoconi, ale lidé z prostředí liberální levice. Její politická simplifikace spojená s obyčejným snobismem, celkový odklon od konkrétních sociálních problémů a následná potřeba zástupných témat, to vše umožnilo vytvoření Havlova kultu. Pokud dnes po jugoslávské, irácké, kosovské a radarové kauze ztratil na lesku, je to výsledek vlastní, nechtěné demytologizace.
Jedno pozdně letní sobotní odpoledne se na trutnovském festivalu Open Air Music objevil " náčelník" v doprovodu politických " podnáčelníků" Schwarzenberga a Lišky. Šlo o návrat ke kořenům? Asi ano, neboť na pořad přišlo nejen muzikální parodování Internacionály a dělnických písní, ale i Jirousův striptýz. Mravní " elita" českého politického " Kocourkova a Hulvátova" (T. G. Masaryk) opět prokázala, že politika je nejen záležitost morálky, ale i piva a srandy. Zvláště u těch, kteří mají tak vytříbené sociální cítění a smysl pro historické souvislosti, že si v kruhu disidentských kámošů rozverně zabubnují popěvky těch, kteří před sto lety neměli nic jiného než hlad a ty písně.

Petr Schnur

Autor je historik a religionista, dlouhodobě žije v Hannoveru.

21.11.2009 10:48
bříza
Stanislave - překvapil s velice. Něco takovéhleho jsem od Tebe očekával ze všech nejméně.
21.11.2009 10:49
stanislav
bříza napsal(a):
Stanislave - překvapil s velice. Něco takovéhleho jsem od Tebe očekával ze všech nejméně.
jsem kritický muž. leč Havla obdivuji dál. to se ale s kritickým názorem nepere...
[ << ] [ < ] [ > ] [ >> ]

Přidat názor
Avízo:
Jen pro autora

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)