Tak, v kamnech už doutnají zárodky mých potomků, synů a dcer, světlovlasých, se zvláštní barvou očí, zdravých, urostlých, krásných. Absolutní kremace, čára života ufiknuta přímo v prvopočátku, zastavení koloběhu života.
   Skoro horší, než ta večerní moucha na mucholapce, symfonie smrti, to bezmocné plácání křídly, neschopnost vzlétnout a ten zvuk! na co vlastně ty mouchy umírají? Vyčerpání? Otrávení? Vyhladovění? nebo jen čekají, až přestane lepidlo lepit a někdo mucholapku vyhodí, pak se sebereou a rozletí se na vše strany, svobodné jak předtím, a jejich rodiny budou plakat štěstím, že se jejich příbuzní vrátili, vstali z mrtvých a pak to budou všechno vyprávět užaslým vnoučatům?

Život by byl krásný...