Tahle báseň je z těch, u kterých píšu, že jsou akorát ... teda pro mě ... ale už jsem to napsal tolikrát, že cítím potřebu nacvičit nějakou jinou frázi, kterou bych vyjádřil příjemný pocit, který mám, když čtu něco, co se mi líbí.
Dóst dobrý. Ustřihl bych první a poslední odstavec a zůstala by celistvá a absolutně působivá miniatura. Ale to by dost možná křížilo původní sémantický i estetický záměr autorky.
Co třeba místo "pošetilým" (snad trochu neúmyslně patetická příchuť) raději "uvzlykaným" (sten->nářek->křik->řev->vzlyk)? Ať si ten patos domyslí čtenář. W.*